Česká filharmonii dirigoval v druhém lednovém programu po delším čase Tomáš Netopil – a výsledek ve Dvořákově síni 12. ledna byl velmi přesvědčivý. Úvodních Patnáct listů podle Dürerovy Apokalypsy Luboše Fišera z roku 1965 je sevřená a srozumitelná skladba, kterou orchestr přednesl soustředěně a s potřebným napětím. Následovalo Šest písní na texty Mariny Cvetajevové Dmitrije Šostakoviče, velmi barvitý a expresivní cyklus, který má poměrně komorní orchestrální obsazení. Sólistka, mezzosopranistka Annely Peebo , vládne zvučným hlasem, který má velmi znělé hloubky, a díky estonskému původu i dobrou ruštinu. Možná by cyklu slušelo ještě o něco více divadelní a expresivní podání, tady jsme měli více dojem operního přednesu – ale velmi dobrého. Hlavním dílem večera byla Brahmsova 1. symfonie , ve které dirigent mile překvapil volbou pomalejšího tempa a také tím, že celou skladbu udržel v přirozeném kompaktním tvaru. Dobrá volba byly i tempové kontrasty v rozlehlé větě závěrečné. Netopilovo pojetí bylo muzikantsky živé, méně racionálně architektonické, ale přitom velmi ukázněné. Dobře vycházela všechna instrumentální sóla v dechové skupině, kterými je symfonie doslova protkána – žádné nevyčnívalo ani se neztrácelo. A velké houslové sólo v druhé větě s nádherně drženým a posazeným tónem bylo v podání koncertního mistra Josefa Špačka opravdovou radostí. Sestava skladeb koncert docela zdravě kombinovala dílo klasické se dvěma méně hranými. Souhrnně řečeno, kdyby každodennost vypadala v České filharmonii takto, bylo by to milé.
