Netopil uvedl v divadle Gilgameše

Tomáš Netopil se v posledních dvou třech letech stal malou tuzemskou senzací. Ještě samozřejmě není znám nejširší veřejnosti, ale kdo sleduje dění v hudbě pravidelně, už ví, že po zkušenostech v cizině rychle získává doma renomé a že v něm evidentně máme osobnost, kterou s velkou pravděpodobností čeká zajímavá, určitě i mezinárodně bohatá dráha. Směle koncipovaný inaugurační koncert, jímž se 10. září současně se zahájením sezony ujal místa šéfdirigenta orchestru pražského Národního divadla , byl proto poměrně hodně sledovanou akcí. Na jevišti historické budovy orchestr zahrál nejprve Dvořákovu Anglickou symfonii , poté zaznělo oratorium Gilgameš od Bohuslava Martinů. Netopil se v gestech nešetří, je v nich možná až marnotratný, ale výsledky má. Orchestr hrál pozorně, motivovaně, přesně, velmi pěkně, určitě lépe než při operních reprízách, jen na kompaktnosti a barevnosti celku je ve zvuku ještě dost práce. V symfonii se Netopil docela s úspěchem snažil dosáhnout lyrické zpěvnosti, z tělesa však nedostal dostatečně velkou porci měkkosti a splývavosti; jejich hra působí, možná trochu i akustickými poměry, oproti ideálu přece jen jako tvrdší a úsečnější. Pozdní dílo Martinů s mohutnou účastí sboru a se čtyřmi sólisty a recitátorem vyšlo vlastně lépe, mnohotvárněji, na potřebných místech docela dramaticky, jinde v čistých harmoniích pozitivně, i když ne snad přímo s nadčasovou filozofií. Ze sólistů zaujal hlasově především barytonista Aleš Jenis . Dirigent Netopil měl celý program koncepčně i výrazově pevně v rukou. Je zatím úspěšný jak v symfonickém, tak v operním repertoáru. Chystá v ND koncertně Salome, scénicky Idomenea a Káťu Kabanovou, hostuje současně u Pražských symfoniků… Může být zajímavé sledovat, jak a kam se bude vyhraňovat.

Sdílet článek: