pondělí, 2. březen 2020

Někdy se stane zázrak… Agrippina z Met

Napsal(a) 

, foto MET foto: MET

Patřím mezi ty, kteří vždy dají přednost účasti na živém divadelním představení před zhlédnutím byť i sebedokonalejšího videozáznamu. Je mi velmi sympatické, když při live přenosu z Metropolitní opery pokaždé říkají průvodci přenosu, že máme věnovat pozornost nejen Met, ale také našim místním operám. Tentokrát jsem však po dlouhé době jako by reálně seděla v hledišti Metropolitní opery a snad jsem ani nedýchala. Vtáhlo mě to.

Newyorská Metropolitní opera ráda sází na již hotové inscenace, které potom přenáší na své jeviště. Pravda, u některých tvůrců, k nimž Sir David McVicar (1966) bezesporu patří, udělá výjimku. Tuto svou inscenaci Händelovy opery Agrippina však režisér vytvořil už v roce 2000 pro bruselské Théâtre Royal de la Monnaie. Jak dalece ji adaptoval pro metropolitní jeviště nevím, ale výsledek byl úžasný.

Především měla inscenace dokonalé tempo a rytmus dané spoluprací se specialistou na barokní hudbu, anglickým dirigentem Harrym Bicketem, který řídil komorní orchestr. V Met už dirigoval Rodelindu (2004), v této sezóně ještě chystá Così fan tutte. Bohužel videopřenos s pohledy do orchestřiště naprosto šetřil, takže jsme viděli pouze dirigentův úvodní vstup do orchestřiště (zajímavé – jindy bývají s dirigenty i rozhovory). Přehlednost a mistrovská hierarchie jednotlivých hudebních součástí při zachování celkové architektury inscenace byla v naprostém souladu s její vizuální podobou. V sobotu se v Met sešel dokonale fungující organismus od orchestrální jámy po světelný design Paula Constablea a HD přenos navíc obratně režíroval Gary Halvorson.

Brenda Rae a Kate Lindsey, foto MET Brenda Rae a Kate Lindseyfoto: MET

Už příprava inscenace musela být neuvěřitelně soustředěná – u barokní opery to ostatně ani jinak nelze, pokud chceme, aby zněla naším uším a očím samozřejmě. Sir David McVicar vytvořil spolu s dirigentem Harrym Bicketem dokonale souznící pár. Soudržnost inscenace s její výtvarnou podobou (scéna a kostýmy John Macfarlane) je samozřejmá. Chytrá a proměnlivá výstavba prostředí pro jednotlivé dramatické scény dodávala průběhu děje sugestivní prostor.  Nad tím vším čnělo masivní, vysoké trojúhelníkovité zlatavé schodiště s trůnem.

Všechny postavy v této opeře mají svůj historický předobraz ve starověkém Římě (prý s výjimkou Claudiova sluhy Lesba). Nejde tu o nic jiného než o lítý boj o následnictví trůnu po císaři Claudiovi, na který chce jeho manželka Agrippina dosadit Nerona, svého syna z prvního manželství. Základem opery, kterou Georg Friedrich Händel napsal pro karnevalovou sezónu v Benátkách, je geniální libreto kardinála Vincenza Grimaniho. K jeho osobě musíme dodat, že rod Grimani patřil až do devatenáctého století k významným benátským patricijským rodinám (zejména duchovní šlechta, ale třikrát byli Grimaniové i dóžaty). Autor libreta byl nejen vysoce vzdělaný, ale také nekonečně vtipný. Vytvořil satiru o politické vrchnosti, jejíž charaktery a zvyklosti se dodnes nemění. Jen tu operu vyložit tak, aby dnešní divák pochopil. Volba téměř současných kostýmů byla naprosto logická. Dokonce se jedna z doprovodných dam účesem velmi podobala bývalé paní Trumpové (Zelníčkové), možná, že náhodou.

Sólisté byli zvoleni báječně. Agrippina je životní rolí mezzosopranistky Joyce DiDonato, o Neronovi mezzo Kate Lindsey lze tvrdit totéž. Představitel Ottona kontratenorista Iestyn Davies odvedl bezvadnou práci, Poppea v Met debutující sopranistky Brendy Rae byla vynikající, Claudius basisty Matthewa Rosea také. Palanta zpíval Duncan Rock. U některých rolí mne zarazilo, že nebyly v programu k přenosu uvedeny – výborným Narcisem byl kontratenor Nicholas Tamagna; kdo vytvořil sluhu Lesba, jsem nenašla ani na stránkách Met.

Kate Lindsey, foto MET Kate Lindseyfoto: MET

Režisér David McVicar nepropásl sebemenší možnost, jak naplnit to, co mu Händelova opera, psaná sice už v Itálii, ale zatím spíš pod vlivem německým, skýtá. Především vypracoval jednotlivé postavy za hojné pomoci choreografa Andrewa George do neuvěřitelných detailů. Strhující je především nebývalá obličejová mimika všech účinkujících, jejich úžasné pohybové vedení od způsobu chůze (Agrippina našlapuje přes paty a napíná nohy, což ji průběžně dehonestuje v její rádoby vznešenosti), Nerone je neuvěřitelnou pohybovou studií nevyrovnaného zhýčkaného fracka, který dychtiv sexu, ale stejně tak i drog, dokáže rtuťovitou pohyblivostí (včetně celé řady tiků) nenarušit svůj pěvecký výkon ani v nejmenším. Choreografovy nachtance byly přesné a vtipné.

Ano, opravdový zážitek, bezprostřední a trvalý. Večer, u něhož je pauza jen čekáním na to, co po ní bude následovat. Z tváře vám nemizí pobavený úsměv. Na začátku inscenace vidíme jednající postavy v jakémsi mauzoleu vsedě na jejich jednoduchých náhrobcích, s nimiž pak pracují jako s nábytkem i nadále. Můžeme si za ně volně dosadit celý rejstřík osob a osůbek, které jsou nám známé. Neodolatelné. Inscenace, která nezestárne.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.