Beethovenova Missa solemnis se v sezonách pražských orchestrů několik let neobjevila, ale shodou okolností letos zazněla jak v rámci sezony České filharmonie 26. a 27. února, tak o měsíc později 30. března na programu Pražské komorní filharmonie . Oběma provedením bylo společné vlastně jen to, že za původně ohlášenou sopranistku Adrianu Kohútkovou se musel hledat záskok. ČF hrála ve velkém obsazení, spoluúčinkoval Pražský filharmonický sbor v plném počtu a dirigoval rodák z Montevidea, tedy urugvajský dirigent s rakouskými předky Carlos Kalmár . PKF angažovala Český filharmonický sbor Brno a celkově mnohem komornější pojetí dirigoval Jiří Bělohlávek . ČF na provedení pozvala tři solidní zahraniční sólisty, altistku Barbaru Hölzl , basistu Jochena Kupfera a vynikajícího tenoristu Christiana Elsnera . Sopranistka Ludmila Vernerová jako záskok zvládla part technicky dobře, má ale komorní hlas, který by člověk raději poslouchal v barokních pastorelách. PKF provedla Missu solemnis s česko-slovenskou čtveřicí pěvců Katarína Štúrová , Eva Gajarová , Tomáš Černý a Gustáv Beláček . A Bělohlávek vedl sólisty k tomu, aby se drželi co nejvíce zpátky, což je moudré rozhodnutí, jestliže ani jeden z komorních a technicky nevyrovnaných hlasů není pro tuto skladbu optimální. Srovnání sborů je obtížné hlavně kvůli rozdílným osobnostem dirigentů. Brněnský sbor měl v Bělohlávkově provedení nepochybně krásnější pianissima, pod taktovkou Kalmára ovšem pro žádná pianissima nebyl prostor. Carlos Kalmár navíc volil nepřiměřeně rychlá tempa v obou fugách v Gloria a Credu, místy se snažil spíše o operní efekty a i orchestr dovedl nanejvýš k tomu, že skladbu pohodlně přehrál. Domnívám se, že k Beethovenově Misse solemnis patří spíše velké symfonické obsazení a větší hlasy – potud bych volil provedení ČF – mírou soustředěnosti, atmosférou, smyslem pro celkovou koncepci a závažnost díla bych volil provedení PKF. Těžko pochopit, proč si ČF zve na Missu solemnis zcela neznámeho Carlose Kalmára, který na toto dílo evidentně nemá formát a diriguje ho téměř s operetní nezávazností. A naopak, i když zanechalo provedení PKF celkově lepší dojem, málo výrazná čtveřice sólistů a jistá nedozkoušenost celkový účinek oslabovala. Obě provedení, i když každé jinak, ukázala, že na Beethovenovu Missu solemnis je u nás obtížné vůbec dosáhnout a dát jí co potřebuje. Je to nejnáročnější dílo svého druhu a zůstává vysokou školou pro interprety, pořadatele i posluchače – ani na slavných nahrávkách nevyzní všechno dokonale, ale k tomuto měřítku se zatím neblížíme.
