Nakarjakov a Janáček v České filharmonii

Česká filharmonie s šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem zahájila ve Dvořákově síni Rudolfina 118. sezonu (3. 10.) zajímavým, dlouhým a brilantním koncertem. Jeho první polovina akcentovala virtuozitu, druhá závažné hodnoty a objevnost. Podstatné důrazy, které prvnímu orchestru sluší, byly tedy soustředěny v jeden večer pod jednou střechou. Předehra k opeře či operetě Candide od Leonarda Bernsteina je, jako celé toto extrovertní dílo, rytmicky i motivicky a melodicky šťavnatá a podnětná a přesně tento charakter se podařilo i na nedlouhé ploše vystihnout. Kompozice pro trubku a orchestr s názvem Ad absurdum , kterou napsal čtyřicetiletý německý klarinetista a skladatel Jörg Widmann a která zazněla v české premiéře, byla přitažlivým příkladem posluchačsky náročnější soudobé skladby, avšak skladby nikoli nesmyslně svévolné či nezajímavě abstraktní, ale díla zanechávajícího přiměřeně příznivý dojem. Až k absurditě, přesně podle koncepce a názvu, skladatel dovedl některé parametry hudební struktury, zejména nadrobno dělené rytmické hodnoty, tedy vlastně rychlost hudební řeči. Přes určitou „absurditu“ nicméně tak zcela neopustil souřadnice srozumitelnosti, neuchýlil se ke schválnostem, ale vytěžil ze svého projektu pozitivní náboj. Vzbudil pozornost rovnováhou mezi konstrukcí a náladou – a v sále jednoznačně spíše zájem než odmítnutí. Přičemž tento dojem nelze naprosto oddělit od odezvy na výkon sólisty: ruský trumpetista Sergej Nakarjakov jako mimořádně disponovaný instrumentalista už definitivně proslul v mezinárodním měřítku. Jedna z jeho dřívějších desek se jmenuje „No Limit“ – a to je také asi nejvýstižnější popis jeho hry. Na nástroj, který je háklivý na maličké zaváhání v nátisku, hraje zcela samozřejmým způsobem, pro nějž je slovo „virtuózní“ nedostatečným. Nakarjakov si s tóny a jejich dynamikou, s technikou hry (například s rychle repetovanými tóny) a s ovládáním nástroje jen pohrává, a to s chladnokrevným pousmáním na tváři. Třetí položkou té „veselejší“ první poloviny koncertu byl pak Šostakovičův avantgardně i nevázaně provokativní Koncert pro klavír, trubku a smyčce , plný narážek na hudbu minulosti, burleskní lehkosti, vtipu, karikatur, šklebu a perzifláže. Nakarjakov měl i zde navrch, ale nebyl sám – stejně jako on exceloval technickou bravurou pianista Alexander Melnikov , který navíc v komplikovaně proměnlivé pichlavé partituře nezkazil s vážnou tváří žádnou příležitost k vtipu.

O to větším kontrastem bylo uvedení Janáčkovy Glagolské mše , navíc ovšem ve vzácné rekonstrukci její podoby z roku 1927, ve znění tehdejší světové premiéry. Nyní šlo o českou premiéru původní verze, o důležité ediční dílo brněnského muzikologa Jiřího Zahrádky . Verzi v detailech odlišnou od obvykle provozované podoby díla představil před několika lety už Charles Mackerras, Zahrádka ovšem došel v hledání premiérového tvaru a stavu partitury ještě dál. Na první poslech jde i v této rekonstrukci o Janáčkovu Glagolskou mši, nikoli o „jiné“ dílo, protože rozdíly jsou dílčí a kosmetické, ale při pozorném poslechu si i běžný posluchač může přece jen uvědomit, „že to zní trochu jinak“. Některá místa jsou složitější v metrorytmice, ale nejpodstatnější je, že premiérová podoba měla hustší a důraznější instrumentaci, syrovější zvuk. Není asi třeba rozhodnout, co je lepší – zda to, co se hrálo dosud podle partitury z roku 1929, nebo toto zrekonstruované. Není ani jisté, jak často se původní podoba bude hrát a zda se ujme. Jiří Bělohlávek se za tento dramaturgický počin však každopádně postavil naplno. Ve srovnání s dirigentem Mackerrasem přece jen neakcentuje tak silně údernost, živelnost a spontánní originalitu Janáčkova vyjadřování, ale jeho provedení rozhodně nebylo akademické – emoce a velkolepá bravura byly v rovnováze s hudební architekturou. Měl k dispozici ochotně hrající orchestr, dokonale připravený a skvěle zpívající Pražský filharmonický sbor a neokoukané sólisty. Vynikla mezi nimi abchazská, nyní moskevská sopranistka krásného fondu Hibla Gerzmava , ale dobří byli i impozantně disponovaný tenorista Stuart Neill a basista Jan Martiník . A Aleš Bárta u varhan korunoval skladbu nekompromisně dramatickým Postludiem. Bělohlávkovo působení ve filharmonii, soudě podle koncertu, je výrazně pozitivní – a pokud budou mít i další abonentní programy laťku tak vysoko, jak byla na počátku října, je na co se těšit.

Sdílet článek: