Opera ve švédském Malmö přišla v listopadu se svojí historicky první inscenací Janáčkovy Její pastorkyně . Dramaturgie se snažila o co nejautentičtější přístup, pozvala z Prahy dirigenta Marka Ivanoviće a nastudovala dílo česky se zdůrazněním, že jde o „tu originální brněnskou vezi“. Tím jakoby se vlk nažral a zbytek kozy dal všanc týmu inscenátorů pod vedením irské režisérky Orphy Phelan . S časovými přenosy oper si režiséři hrají dlouho a stále stejně rádi. Nic proti změně, ale když tato nepřinese lepší myšlenky než měl originál, pak je zamyšlení nad smyslem přenosu na místě. V případě Její pastorkyně není sporu, že jde o silný příběh, který obnažuje dramatické lidské příběhy. Hlavní roli hraje konvence či morálka hierarchicky ukotvené společnosti, pevně svázané předsudky, církví a často rodinně majetkovými komplikacemi. Odchýlení jedince od norem znamená buď jeho vyhoštění ze skupiny nebo bolestné a potupné navrácení k „pořádku“. Proto Jenůfa přichází o své nemanželské dítě, aby se mohla podle představ pěstounky Kostelničky spořádaně oženit s Lacou. Ve světě bez předsudků by takový problém nejspíš nenastal.
V Malmö se věci chopili z jiného konce. Z nějakých důvodů se režisérce nezdál konec opery dostatečně ponurý (jako by si divák po celém dramatu nezasloužil aspoň kousek slunečního paprsku) a pokusila se umístit děj prý do Čech roku 1949. Nějak toužila ukázat, že po té vší mizérii Jenůfino a Lacovo štěstí čekají další těžké životní zkoušky. I tak lze věc vidět, jen se ten divák, který už operu zažil mnohokrát jinak, ptá proč vlastně? Nějaké propojení s nadcházejícími 50. lety a hlavně smysl celého režijního vyústění, totiž chybí. Pomyslíme-li na společnost raného socialismu v Čechách, kde byla zbořena všechna myslitelná stará společenská tabu, pak se historie o hanbě nemanželského dítěte nejeví jako ten nejhořlavější problém společnosti. Krom toho v inscenaci citelně chybí i právě ona hierarchická struktura postav příběhu Preissové, lidé na scéně jsou si jaksi socialisticky rovni, jen někteří jsou šťastnější a jiní více trpí.
Napadlo mne, že kdyby se Orpha Phelan zabrala do současnosti, mohla by s daleko větším úspěchem přenést příběh třeba do ortodoxní islámské rodiny žijící na předměstí Malmö. Tam by dost přesně naplnila problematiku rodinné cti, která nesnese pohanu. Věřím, že by příběh mluvil k srdci diváka mnohem přesvědčivěji. I scénografie s interpretací zápasila. Kostým je v divadle nositelem symbolu a předává divákovi jistou informaci, anachronismy jsou možné, pakliže cosi vypráví. Co však chtěl výtvarník sdělit náhodnou směskou svršků, mi uniklo. Kostelnička si podržela tradiční čerň, ale okolo ní se to hemžilo kostýmy z let 40. až 70. Výtvarník asi předpokládal věci znalé publikum neb mlýn byl opticky ze hry zcela vyloučen a s jeho staccatovými motivy si tak divák mohl naložit podle svého. Možná šlo o tikot velkého a neúprosného Stroje času, kterému sem tam někdo zpíval text o mlýnu? Jediná polorozpadlá stavba na scéně s pozadím připomínající nekonečnou šírnou Rus spíše mátla než dokreslovala.
V hudebním nastudování se naopak dařilo na výtečnou. Orchestr (bez předchozí zkušenosti) se díky skvělému nastudování Marka Ivanoviće popasoval s dílem báječně. Tok hudby dýchal v souznění s dramatem, českému uchu znělo všechno úplně přirozeně. Orchestr působil zcela suverénně a sólo koncertního mistra patřilo k nejlepším, co jsem slyšela. Velký obdiv patří sólistům i sboru, že v krátkém čase několika týdnů (také díky české korepetitorce) zvládli opravdu skvěle češtinu!
Jakkoli dámské trio Kostelnička, Jenůfa a Stařenka Burjovka bylo obsazeno výbornými umělkyněmi, ve výsledku víc zapůsobily mužské postavy. Zřídka se slyší tak vyrovnaná tenorová dvojice. Števa v podání Joachima Bäckströma zvládal bravurně zpěv i herecké polohy opilce a slabocha a Laco Daniela Franka před očima umělecky rostl od scény ke scéně. Je zajímavé, že Frank začínal jako rockový zpěvák a v opeře debutoval poprvé až v roce 2009 a to jako baryton!
Všechny tři pěvkyně – Gitta-Marie Sjöberg , Erika Sunnegårdh a Ingrid Tobiasson – prokázaly mnohokrát své mimořádné kvality nejen na domácích scénách. I zde zpívaly a hrály co mohly, ale mrazení v zádech to nevyvolalo. Myslím, že režie ubrala chaotičností drobných scénických prvků a zamícháním struktury libreta ženským rolím na váze. Postava Kostelničky, ač v detailech sólistkou vypracovaná, postrádala v celku jistou část respektu. Nejevila se úplně jako osoba, které se vesnice tak trochu bojí, jako dominantní nositelka místní morálky, ale spíš jak spravedlivě rozhořčená matka. Stařenka Burjovka v podání skvělé Ingrid Tobiasson se dokonce po straně scény trochu nezvykle vytrácela. Erice Sunnegaardh se dařilo s Jenůfou relativně dobře, ovšem Angela Denoke ve vídeňském představení (2001) mě nadchla mnohem víc. Přiznám ovšem, že Naděždu Knipplovou s Gabrielou Beňačkovou je stále těžké dostihnout.
Ač jsem se poctivě snažila děj na pozadí rozvíjejícího se socialismu sledovat a najít v této interpretaci zisk, nedařilo se mi. Prvně v životě jsem konec opery prožila bez pohnutí. To když v poslení scéně „Odešli, jdi také“ byl Laco režisérkou nucen s rukama v kapsách přihlížet instalaci plánů na nové sídliště (které jakoby z oka vypadlo pražskému Barrandovu), místo aby řešil poslední lidské dilema dramatu, totiž zda s Jenůfou zůstat nebo ji po odhalení Kostelniččina činu opustit. Škoda. Mám za to, že operu napsal ten, který věřil, že svět je sice plný Števů, ale existují i Lacové, kteří podají druhému své srdce na dlani. Čemu asi věří Orpha Phelan? Je to výpověď její generace?
Janáček ale nade vším nakonec zvítězil. Publikum s inscenací vesměs problémy nemělo, premiérový úspěch se konal. Nejsem si jista, zda se tu neprojevil rozdíl severské a středoevropské mentality. Že my jsme historií víc navykli prožívat s bližními jejich krize a ne se na jejich dvourozměrné obrazy z povzdálí hlediště jen dívat?
19. 11. 2011, Opera Malmö. Režie Orpha Phelan, choreografie Lynne Hockney, výtvarník scény Leslie Travers, kostýmy Leslie Travers, osvětlení Thomas C. Hase. Dirigent Marko Ivanović. Jenůfa: Erika Sunnegårdh, Kostelnička: Gitta-Maria Sjöberg, Stařenka Buryjovka: Ingrid Tobiasson, Laca Klemeň: Daniel Frank, Števa Buryja: Joachim Bäckström ad.
