Mahlerova Sedmá pro turisty

Páteční repríza (4. 5.) koncertu České filharmonie, při němž Zdeněk Mácal uvedl Mahlerovu Sedmou symfonii , měla svérázný kolorit: sál byl plný zahraničního publika, tleskalo se důsledně mezi všemi větami a po skončení téměř devadesátiminutové skladby následovala nadšená bouře a aplaus vstoje – jako na recitálu pěvecké hvězdy. Bylo to ovšem neadekvátní nejen charakteru tohoto díla, ale i jen lehce nadstandardnímu dojmu, který – přes velkolepý zvuk finále – zůstal nejspíš v mysli střízlivěji a poučeněji vnímajícího a uvažujícího posluchače. Symfonie byla zahrána po ryze instrumentální stránce výborně, a tak uznání a nelíčené nadšení, které posluchačská masa v závěru koncertu projevovala, budiž filharmonikům a šéfdirigentovi přány. Pokud lze hovořit o určitém neuspokojení v hlubinnější rovině, pak pramení spíše z celkového vyznění symfonie: lze si v ní totiž asi představit víc rozporuplných detailů, víc introvertnosti, víc filozofie i triviálnosti, víc mnohoznačnosti a myšlenkové složitosti, víc vypiplané dynamiky i víc nadhledu a neobyčejnosti. Mahlerova Sedmá je v mnohém jakousi novátorskou laboratoří. Zdeněk Mácal jako kdyby z důvodu tohoto komplikovaného ustrojení skladby ve velmi podrobných gestech a ve zřetelné fixaci na notový zápis tentokrát ulpíval spíš u průběhu hudby než u jejích skrytých významů. Mahler však slibuje ještě víc než základní informaci či intelektuální potěšení z mnohovrstevnaté modernosti. I Sedmá umožňuje opájet se vedle zvuku také existenciálními pocity. V tomto provedení bylo takových příležitostí méně.

Sdílet článek: