Letošní Smetanova Litomyšl se rozrostla do rekordní délky a nabídla největší počet pořadů. Kdybych měl vybrat tři nejlepší koncerty, volil bych Magdalenu Koženou, druhou premiéru Smetanova Dalibora a Merel Quartet. A mezi pořady na opačném konci spektra by s přehledem vedlo Verdiho Requiem, jako snad nejhorší produkce posledních pěti let, a v jiném smyslu také premiéra oratoria Zuzany Lapčíkové Orbis pictus. Festival roste do šířky a zatím potvrzuje trend, že festivalům se u nás v podstatě daří lépe než stálým hudebním institucím. Festival stojí na jedinečnosti místa, takže i produkce, které v Praze právem sklidí kritiku, vyzní na zámku v Litomyšli smířlivěji skoro pro každého. Ale naštěstí se nespoléhá jen na tuto atmosféru, takže se každý rok najde pár produkcí, na které se vyplatí cestovat odkudkoli – i když těch by mohlo být vzhledem k délce festivalu více. Místo houslistky Anji Bukovec čestně a pohotově zaskočil Pavel Šporcl a místo Anette Dasch sopranistka Kate Royal – třicetiletá britská pěvkyně tu vystoupila v české premiéře a je zajímavým, i když ne přímo oslnivým objevem.
Součástí dramaturgie je počasí, které letos udělalo z festivalu dobrodružný, byť ve výsledku velmi úspěšný podnik. Hodinu před zahajovacím koncertem lilo a byla zima, ale snad kromě prezidenta Václava Klause všichni vydrželi i na druhou polovinu. Ondrej Lenárd dirigoval SOČR a Szellova instrumentace Smetanova Kvartetu Z mého života vyzněla v jeho podání velmi vřele a lyricky. To byl páteční večer 12. června. Hned další den se při dvou uvedení opery/procesu Aleše Březiny Zítra se bude… znovu ukázalo to, co zatím při všech uvedeních: výkon Soni Červené i statečnost Milady Horákové publikum fascinují, umělecké ambice autora téma neruší. Nedělní galakoncert opery pražského ND představil soubor z té lepší stránky a koncert korunoval pečlivě nastudovaný Tanec sedmi závojů ze Straussovy Salome pod taktovkou Tomáše Netopila .
Pondělní vystoupení Magdaleny Kožené ohrožovalo jak bouřkou hrozící počasí, tak zdravotní indispozice pěvkyně. Komorně laděný program z hudby raného baroka by dešťové kapky bubnující na plátěné zastřešení neúměrně rušily. Ale nakonec jsme slyšeli Magdalenu Koženou v repertoáru, který jejímu hlasu ideálně sedí a decentní nazvučení nechalo vyniknout všechny nuance písní Vitaliho, d’Indii, Mariniho, Caciniho, Marula či Monteverdiho. Pokud tento program Kožená se souborem Private musicke skutečně natočí, lze se na Lettere amorose opravdu těšit.
A pak tu byla očekávaná trojice Rusalek. Ve čtvrtek 18. 6. se za krásného letního večera odehrálo první i třetí dějství v zámeckém amfiteátru a druhé na zámku. V pátek pršelo a celá Rusalka se hrála v zámku. V sobotu nepršelo, ale byla taková zima, že pořadatelé našli odvahu odehrát v parku jen první dějství a druhé i třetí dějství bylo na zámku. Ctižádostivá snaha neinscenovat Rusaku jinak než jako pohádku nevyvolala v Litomyšli kontroverzi i proto, že nasvícený park či zámek pohádku udělaly proti vůli inscenátorů. Dagmar Pecková vyspravila, hlavně v prvním dějství, part Ježibaby, i když rozpaky nad jejím hlasem zůstaly. Pomalá tempa dirigenta Jakuba Hrůši jsou i na zámku v tomto nedramatickém díle pomalá až příliš.
Druhý festivalový víkend nabídl i dva komorní koncerty. Ve Smetanově domě vystoupilo Klavírní kvarteto Bohuslava Martinů , jehož kontinuitu drží klavírista Emil Leichner a hraje v poslední době s B. Matouškem , P. Peřinou a M. Petrášem . Tedy dobří muzikanti v profilovém programu s hudbou Martinů, Suka a Dvořáka, a zároveň soubor, který spoléhá na dlouholeté zkušenosti a je znát, že v této sestavě koncertuje spíš příležitostně. Naproti tomu společný dech a souhra Merel kvartetu , který koncertoval v neděli 21. 6. dopoledne na zámku, zapůsobila strhujícím dojmem. Lehkost a technická přesnost v kvartetu Haydnově i Mendelssohnově se blížila ideálu. Mezinárodně obsazený švýcarský soubor, jehož violistou je Čech Alexander Besa , přidal dvě části z kvartetní verze Bachova Umění fugy , s pozoruhodnou promyšleností všech hlasů a s intonační jistotou. Nedělní večer přivítalo dětské i dospělé publikum Hradišťan s Jiřím Pavlicou a jeho „hudebně-taneční dílny“ s titulem Studánko, rubínko . Nový projekt podle knihy Jiřiny Rákosníkové , s choreografiemi Ladislavy Košíkové , sborem Kantiléna i řadou dětských účinkujících, nepřekvapil pravidelné posluchače Hradišťanu, ale dětské publikum, kterému je adresován, nadchl a získal.
V nejdeštivějším pondělí letošního festivalu se naštěstí koncertovalo jen v zámeckém divadélku, muzikanti ansámblu Musica Salutaris měli pro vlhkost vzduchu větší problém s laděním. Nicméně vtip a brilance Vojtěcha Spurného v koncertech (a kadencích koncertů) méně známých jubilantů, jimiž jsou Vaňhal, Zach, F. X. Richter a znovu Haydn, dodala koncertu atmosféru. Do světa staré hudby se mohli posluchači festivalu vrátit i ve středu s Musicou Floreou a švédskou sopranistkou Susanne Rydén , jejíž komorní hlas ale výrazný dojem nezanechal.
Obavy i očekávání spojené s premiérou oratoria Orbis pictus Zuzany Lapčíkové se naplnily v úterý 23. 6. Věřím autorce upřímný zájem o Komenského i snahu zkomponovat dílo s jednoznačným a ušlechtilým poselstvím. Zvolit rozsáhlý teologicko-humanisticko-scholastický text z Obecné porady o nápravě věcí lidských je ale samo o sobě riskantní. A zhudebnit jej tak, že sbor všechny dlouhé pasáže bez jediného nápadu odezpívá, orchestr přidá jednoduchý zvukomalebný doprovod a celek je ozvláštněn mezihrami jazzové kapely (byť vynikající), to se z kompozičního hlediska prostě nedá brát vážně. Jiné obavy a očekávání provázely uvedení Bernsteinovy Symfonie Kaddish , která musela být vloni zrušena kvůli bouřce a vichřici. Letos všechno vyšlo a Soňa Červená v rozsáhlém mluveném partu, který recitovala zpaměti a který ztvárňuje dramatický dialog člověka s bohem, opět oslnila soustředěností a profesionalitou. Český filharmonický sbor Brno , který krásným zvukem dodal i projektu Zuzany Lapčíkové jistou důstojnost, se stejně dobře zhostil i Bernsteinovy partitury.
Koncert Europa Musicalis, po kterém byl letošní ročník pojmenován, se dočkal největší mediální prezentace v podobě přímého rozhlasového i televizního přenosu. Od začátku bylo ale zřejmé, že jde o kompromis – a těch bylo nakonec až příliš. Podmínkou finského dirigenta Leifa Segerstama bylo provést vlastní skladbu, zvolil svou půlhodinovou Symfonii č. 199 . Dále muselo zaznít švédské dílo a nějaký Čech, přirozeně Smetana. Nesměla být přestávka a dvacetiminutový úvod obstarali politici. Snaha spojit příliš mnoho věcí dohromady ale po mém soudu nevyšla ideálně. Segerstama bychom rádi slyšeli ve svébytném celovečerním programu. A pro podobný reprezentativní koncert na politickou objednávku se zase hodí populárnější a stylově sevřenější program, než symfonická báseň Stennhammarova, soudobá skladba Segerstamova – a po Smetanově Vltavě následující Tábor a Blaník .
Velkou radostí byl však v samotném závěru festivalu Smetanův Dalibor v podání Národního divadla moravskoslezského z Ostravy. To představilo produkci, za kterou by se ani dnešní Národní divadlo pražské nemuselo stydět. Režie Ilji Racka , který zaskočil za odvolaného Luďka Golata, ničím nepřekvapovala, ale respektovala hudební logiku děje – což je nakonec to nejdůležitější. Odpovídajícího představitele Dalibora mezi českými pěvci nemáme, a u premiérového představitele Gianluca Zampieriho bylo zřejmé, že se mu nejlépe zpívají otevřené italské vokály. Je to lyrický hlas, ale obstál se ctí. Milada Lindy Ballové nebyla dramatickou hrdinkou, ale přes své mládí roli zvládla. Sobotní druhá premiéra Dalibora byla ještě vydařenější než první díky Lucianovi Mastrovi , který zaujal od první chvíle – italský představitel Dalibora překvapil jistými výškami, zjevem a celkově dobrou výslovností. Eva Dřízgová-Jirušová také není dramatickým sopránem, ale prosebné lyrické partie se jí dařily velmi působivě.
O to větší možná byl šok v podobě Verdiho Requiem v předposlední den festivalu, kdy za podprůměrnou produkcí bylo možné tušit okolnosti vzniku. Americký sbor Colorado Symphony Chorus , který má i ve sto šedesáti členech menší zvuk než profesionální těleso v polovičním počtu byl na výletním prázdninovém evropském turné. K tomu se sezvaly dva komorní orchestry, které mají s touto hudbou minimální zkušenost – pardubický a hradecký, a čtyři podprůměrní čeští sólisté. Mezi nimi byl unavený a indisponovaný Tomáš Černý vlastně nejlepší a o těch dalších škoda slov. Byla to produkce, kterou festival sledující jakýmkoli způsobem umělecké cíle prostě nemá zapotřebí.
Štěstí se na pořadatele usmálo poslední den, když místo Anette Dasch přislíbila účast na závěrečném koncert Kate Royal . Je to sice menší hlas, než jak působí na nahrávkách, a ne s tak osobitou barvou, jakou má od prvního okamžiku například Elīna Garanča. Árii z Rusalky nicméně přednesla bez zaváhání a sametově lyrická poloha bude asi navždy její doménou.
