pondělí, 22. únor 2016

Kirill Gerstein a Jiří Bělohlávek: Koncert plný barev

Napsal(a) 

Jiří Bělohlávek a Kirill Gerstein, foto Petra Hajská Jiří Bělohlávek a Kirill Gersteinfoto: Petra Hajská

18. února proběhl v pražském Rudolfinu krásný hudební večer inspirovaný paletou impresionistických barev a odstínů. Finálním výtvorem pak byl hudební obraz, který spoluvytvářeli členové České filharmonie, Jiří Bělohlávek a pianista Kirill Gerstein a obratem dodávám, že to byl obraz, který na mne zapůsobil v tom nejlepším slova smyslu jemným, letmým, nenuceným a rozechvělým (neboli učebnicově impresionistickým) emočním dotekem. Tím chci poukázat především na fakt, že ve všech čtyřech skladbách skladatelů Clauda Debussyho a Maurice Ravela byl orchestr svým dirigentem veden (a toho večera rozhodně také doveden) k technické preciznosti, na jejímž pozadí může teprve vzniknout onen mihotavý, prodýchaný a vlastně trochu prchavý posluchačský dojem.

Úvodní skladba večera, Debussyho Preludium k Faunovu odpoledni, byla právě tím jakoby mimochodným okamžikem, jen pocitovou vzpomínkou či představou, což je to správné zrcadlení podstaty Mallarméovy básně, na jejímž základě Debussy tuto skladbu komponoval. Laskavý čtenář mi to přirovnání doufám promine, ale prohlásil-li Ravel, že by chtěl při této hudbě umřít, pak bych mu provedení České filharmonie doporučila s čistým svědomím :-). Mne napadala podobně silná přání v případě následných dvou čísel večera, v nichž se jako sólista představil ruský pianista Kirill Gerstein, a to prostřednictvím Ravelovy hudby, konkrétně Klavírního koncertu G dur a Klavírního koncertu pro levou ruku D dur. Gerstein patří mezi výrazné světové pianisty mladé generace a ve spolupráci s Českou filharmonií jej mohli posluchači slyšet již při závěrečném open air koncertu na Hradčanském náměstí v červnu minulého roku. Opětovné umělecké setkání při „impresionistickém večeru“ jen potvrdilo, jak skvěle si Gerstein a Jiří Bělohlávek na pódiu rozumí. Gerstein má fantastickou techniku odpovídající úrovni vrcholné fáze mladého světově uznávaného pianisty a v tento večer se při jeho provedení obou děl nedalo nic, než chválit. Úhozová plastičnost, se kterou prošel nejen virtuózně zaměřenými úseky, ale také místy představujícími mlhavé odlesky Ravelových vizuálních inspirací i jazzové hudby, byla tím hlavním důvodem, kvůli kterému jsem si přála, aby jeho hra nekončila. Zkušenost také jazzového hráče mu navíc propůjčuje schopnost obracet se při hře v nezvykle vysoké míře směrem k ostatním hráčům, stejně jako k dirigentovi.

Foto Petra Hajská Foto Petra Hajská
Princip pódiové sounáležitosti jazzových muzikantů, pro které je vzájemný oční kontakt více než v jakékoliv jiné hudbě nejen vodítkem pro následující vývoj skladby, ale stejně tak projev radosti ze spoluutváření, zanechal v Gersteinově způsobu interpretace sympatický otisk. Posluchači měli možnost pocítit sólistův respekt k orchestru, a když si ve druhé větě G dur koncertu (v níž pianista začíná dlouhým monologem) Jiří Bělohlávek pomalým pohybem sundal brýle, natočil se směrem k sólistovi a se zavřenýma očima se nechal unášet jeho obzvláště niternou hrou, tato přátelská úcta dokonala přesně takový moment, kvůli kterému mají umělci, ale i posluchači touhu se setkávat.

V Ravelově Koncertu pro levou ruku pak dovedl Gernstein rozlišit linii vedoucího a doprovodného hlasu zcela výjimečným způsobem, téměř popírajícím zákonitosti jemné motoriky člověka. V kombinaci s ten večer fantasticky hrající filharmonií to byla ta verze této skladby, při které si člověk říká, že už to vlastně ani jinak slyšet nechce. Závěr večera patřil opět hudbě Clauda Debussyho a jeho třem symfonickým skicám pod názvem Moře. Jejich provedení posluchačům potvrdilo, že Jiří Bělohlávek dovede používat onu v začátku zmíněnou paletu barev jasně zamýšlenými tahy, ovšem vytvářejícími adekvátně abstraktní hudebně-impresionistické plochy a „jeho“ orchestr je mu v tom náležitým partnerem. Nebýt okamžiku, kdy někomu z publika zazvonil v ten hudebně nejintimnější moment večera telefon (byl to onen klavírní monolog ve druhé větě klavírního koncertu), vzpomínala bych na tento večer jako na koncert, v němž nebylo jediného šrámu.

Irena Černíčková

Její životní cesta, která ji nakonec zavedla do Prahy, začala v jihomoravském Uherském Hradišti. Díky lásce ke klavíru, ale i hudbě samotné, vedly další kroky na Konzervatoř P. J. Vejvanovského v Kroměříži. Studiu klavírní hry a současně hudební vědy se poté věnovala na pedagogické a filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Profese pianistky a spontánní zájem o folklor, utvářený prostředím rodného Slovácka, později ohraničily tematický okruh její doktorské disertační práce, v níž se zabývala Uherskými rapsodiemi Franze Liszta. Klavíru se v současnosti věnuje jako pedagožka, korepetitorka i sólistka. Do Harmonie přispívá svými texty od roku 2012. Kromě profesní a osobní přitažlivosti k vážné hudbě přiznává také slabost pro hudbu jazzovou.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.