Americká mezzosopranistka Kate Lindsey je veskrze talentovaná mladá žena, která již úspěšně stoupá po své kariérní cestě z Lindemanova programu pro mladé umělce při Metropolitní opeře na velké jeviště Met a dále do operních divadel USA i Evropy (Siebel, Cherubín, Kuchtík v Rusalce nebo Jeníček z Perníkové chaloupky , v poslední době Rosina, Angelina-Popelka, Idamante v Idomeneovi , Zerlina, mnohá koncertní vystoupení). Co ji přivedlo do Smetanovy síně Obecního domu? Především patrně neznala akustické parametry tohoto sálu, který je pro sólistické pěvecké koncerty málo vhodný, zejména pak v případě, jde-li o mladou umělkyni, jejíž hlas není právě „bourák“ a která je navíc doprovázena orchestrem (Český národní symfonický orchestr ), jehož dynamické parametry dirigent (Paolo Arrivabeni ) neumí nebo snad ani nechce krotit. Dne 26. ledna 2012 bylo téměř všechno špatně. Přehlušující, chvílemi až humpolácky znějící orchestr, dosti labilní dirigent, virtuózní houslista (Roman Patočka ), jenž hrál pro něho nepříliš vhodný program vyžadující mnohem více osobního temperamentu, a který zazářil až ve svém přídavku, jímž byla meditace z Massenetovy opery Thaïs , obecenstvo, které nerespektovalo nepsané zákonitosti chování koncertního publika. Co bylo kladné – sponzorská podpora koncertu, nádherné kytice, krásné usměvavé hostesky v barvách České spořitelny, možnost seznámit se s uměním Kate Lindsey.
Dramaturgie večera byla naprosto nevyvážená: po úvodní skladbě pro sólové housle a orchestr (Sarasateho fantazie Carmen ) zazněl něžný Berliozův cyklus písní Les Nuits d’Été (Písně letní noci), který autor původně napsal pro klavír a přeinstrumentoval jej i pro orchestr. Kate Lindsey umí zpívat písně – rozumí jejich textuře a proměňuje je nejen výrazově, ale také stylisticky a architektonicky. Neodmyslitelnou součástí jejího pěveckého projevu je jeho stránka vizuální. Je schopna doslova proteovské proměnlivosti. Nádherný, poetický písňový cyklus, který naplnil první půli koncertu (posluchačstvo jej necitlivě přerušovalo potleskem po každé písni!) označily jakési dvě dámy z obecenstva jako dramaturgický omyl. Chápu – v rámci dalšího programu byl zjevnou výjimkou. Navíc – akustika Obecního domu je opravdu nemilosrdná, drobnokresba sólistova projevu je slyšitelná maximálně do desáté, patnácté řady, dále ji přehlušuje orchestr.
Druhá polovina večera byla pro valnou většinu přítomných posluchačů zajisté stravitelná: J. Offenbach – romance Niklase z Hoffmannových povídek a rondo z Velkovévodkyně z Gérolsteinu , Dvořákova Humoreska pro housle a orchestr, z mozartovských oper Cherubín a Zerlina, houslový Montiho Čardáš a na závěr árie z operety Giuditta Franze Lehára. Jako přídavek roztomilá „opilecká“ árie z Offenbachovy Perikoly a česky zazpívaná Dvořákova Když mne stará matka . Kate Lindsey je však jedna z mála operních zpěvaček a zpěváků, kteří mohou uspět v tak rozmanitém repertoáru. Zpívá jen to, na co její síly stačí (má vynikající technické zázemí ve vedení hlasu, v jeho dechové technice) a každou položku svého programu vycizelovává až do těch nejmenších detailů výrazově, herecky, osobnostně až do svébytné podoby. (Kéž bychom měli v současné době alespoň jednu instituci, která by dokázala našeho mladého pěvce takto profesionálně připravit.) V rámci večera vyklenula Kate Lindsey pestrý oblouk od písňových něžností po opileckou rozvernost. Tato křehoučká umělkyně má před sebou, doufejme, velkou budoucnost.
