V pondělí 4. června 2012 se konal v Muzeu Kampa koncert skladatelského sdružení Konvergence, které je u nás už poměrně známou a zavedenou značkou v oblasti soudobé komorní hudby. Konvergence obvykle pořádá koncerty s vlastním ansámblem, tentokrát přizvala Isang Yun trio , které hraje ve složení Kateřina Englichová – harfa, Vilém Veverka – hoboj, Petr Nouzovský – violoncello. Všichni tři sólisté jsou vynikající hráči, kteří se soustavně věnují provádění soudobé hudby, což předem bylo zárukou vysoké interpretační kvality koncertu, kterou interpreti záhy naplnili.
Ještě než se blíže podíváme na program koncertu, rád bych se zastavil u prostoru Muzea Kampa. Výběr tohoto místa považuji za šťastný, neboť celková „otevřenost” prostoru velmi dobře korespondovala se znějící hudbou. Již několikrát jsem byl svědkem toho, že prostory, které se běžně pro hudební produkci nepoužívají, jsou zejména pro prezentaci soudobé hudby mnohem lépe vyhovující než klasický koncertní sál. Tento koncert to opět jasně dokázal.
Lamento pro violoncello Alexandra Knaifela (*1943) je ranou kompozicí z roku 1967. Hudební jazyk Lamenta bych označil slovem redukcionistický, důležitou roli pro Knaifela hraje práce s časem, kdy jednotlivá hudební gesta jsou strukturována výraznou pauzou, což se odráží i na celkové stavbě makroformy. Knaifel je také vynikajícím violoncellistou. To se projevuje spíše ve využití zvukových nuancí, např. když neustále stejný melodický motiv je postupně témbrově proměňován. Velmi působivá hudební meditace a vynikající výkon Petra Nouzovského.
Bouillon Jany Vöröšové (*1980) byl původně komponován jako vokální cyklus na básně J. Préverta a H. Michauxe. Autorka po několika letech přepracovala dvě části (L’eau , Glo et Gli ) pro hoboj a harfu. L’eau je poklidnou hudbou, kde harfa doprovází melodickou linii hoboje. Inklinace k modálnímu myšlení s občasným čistě témbrově myšleným prvkem mě oslovila. Druhá část Glo et Gli je zhudebněním deklamace textu, což je ve své podstatě známý princip. Glo et Gli je, co do souzvukové struktury, více disonantnější. Působilo to na mne dojmem, že rytmické nepravidelnosti se zrcadlí i v souzvukové stránce kompozice. Kateřina Englichová i Vilém Veverka podali vynikající interpretační výkon. Při klanění interpretky s autorkou bylo vidět, že pro obě byl uplynulý rok plodný i v jiných sférách než v hudbě.
Šerosvit Ondřeje Štochla (*1975) je kompozice psaná na zakázku Isang Yun tria. Rozpracovává v ní svůj kompoziční přístup úvah o sémantických polích. Jednotlivé hudební objekty (nebo motivy) se transformují do nových podob podle toho, který z nástrojů je zrovna pojímá. Dle mého názoru se tak děje hlavně ve vertikále, nebo lépe řečeno – ve vertikále je tento proces pro mne asi nejpatrnější. Celkový výraz skladby dobře koresponduje s názvem, nejdená se o nějak metricky ohraničenou hudbu, spíše neustále se proměňující zvukovou texturu. Výsledkem byla (alespoň pro mne) křehká a příjemně znějící hudba. Kladu si otázku, jak by kompoziční způsob Ondřeje Štochla mohl formovat repetitivní hudební strukturu… Možná to bude náplň dalších privátních výzkumů skladatele, které jsou, myslím si, v kompoziční práci velmi důležitou součástí.
Single Line of Silence pro hoboj zkomponoval Tomáš Pálka (*1978) pro Viléma Veverku, který dílo také v premiéře uvedl. Jak praví slovo k programu, jedná se o uplatnění scénického konceptu s využitím perkusivních prvků, které představují zvuky v běžném životě, ovšem ve zcela jiném kontextu. Kromě hoboje je ve skladbě použit zvuk pingpongového míčku, zvuk úderu na sklenici s vodou a zvuk mincí. Ačkoliv výchozí koncept je poměrně jasně vydefinován, hudební realizace se mi s ním poněkud rozchází. Samotný název Single Line of Silence mě podvědomě odkazuje ke statické, tiché klidné hudbě jakou píše například Toshio Hosokawa. Charakterem se ovšem jedná o velice virtuózní kompozici blížící se Sekvencím Luciana Beria. Scénická část konceptu byla Vilémem Veverkou zvládnuta výborně. Začlenění perkusivních prvků do hudební struktury dle mého názoru postrádalo detailnější práci v prolnutí těchto dvou světů.
Vrchol programu představovala Espace II Isanga Yuna (1917–1995) premiérovaná v roce 1993 Heinzem a Ursulou Holliger spolu s violoncellistou Andreasem Schmidem. Interpreti předvedli dílo s evidentním zaujetím a smyslem pro práci s detailem.
Jak jsme u sdružení Konvergence zvyklí, i tento koncert měl jasnou dramaturgickou koncepci, vysokou interpretační úroveň a navíc se odehrál v umělecky „lukrativním“ prostoru. Dle mého názoru důležitá kulturní akce!
