Čtyřdílnost Her o Marii Bohuslava Martinů, od předchozích avantgardních pokusů a výstřelků již oproštěného díla ze 30. let, umožnila Slezskému divadlu ne zcela běžný postup, totiž podíl dvou režisérů na jedné inscenaci. Tomáš Studený a Beno Blachut mladší, příslušníci nastupující umělecké generace, vlastně ještě studenti JAMU, tvoří ve dvojici častěji; mají zřejmě hodně společného, a tak tato podvojnost ve výsledku nijak nerušila. Celý projekt navíc propojuje rukopis jednoho scénografa – Tomáše Zmrzlého – a jedné kostýmní výtvarnice – Kateřiny Kerndlové. Premiérový večer opavské inscenace (11. 3.) víc než uspokojil. Dirigent Jan Snítil nemá k dispozici v pravém početním slova smyslu symfonický aparát, který by zejména závěrečné části slušel, takže hymničnost, která je v této opeře umožněna a uplatněna na největších scénách, musí být v tomto divadle vyvážena výrazovou intenzitou a co nejprůkaznější zvukovou kvalitou každého nástroje i každého hlasu ve sboru tak, aby celek působil co nejvíc homogenně. Komornější zvukový i jevištní prostor nicméně není přesvědčivosti díla zásadně na překážku. Dirigentova maximální péče přesnosti, proporčnosti a slohu i upřímnosti hudebního toku – zde ustrojením komplikovaného, ale navenek působícího snadností – je zárukou harmonického celku plného lyriky i dramatičnosti, jednoduché a jednoznačné vroucnosti i fantazijní neurčitosti a vzrušenosti. Režisér Studený se ujal prologu Panny moudré a panny pošetilé a miráklu Mariken z Nimégue , Blachut pastorely Narození Páně a legendy Sestra Paskalina . První z dvojice sáhl ve svedené Mariken jak v pojetí ďábla, tak i jejího vražedného činu k akčnosti a naturalismu, avšak stále ještě v možném rámci stylu odpovídajícího lidovému divadlu. Blachut byl u Sestry Paskaliny o něco poetičtější. Oba se snažili bez přehnané piety propojit neromantickou a nepatetickou stylizovanost, vycházející z předobrazu starých divadelních žánrů, s moderním civilním pojetím spektakulárnosti. V živém a přirozeně jednoduchém hraní se ostatně může středověké a soudobé divadlo setkat docela snadno. Nezdá se, že by režiséři měli ambici oslnit – neřku-li šokovat – nějakým obzvláštním výkladem, aktualizací či choreografií nebo naopak historickou patinou – a je to dobře. Nestaví se do cesty záměrům skladatele, který Hrami o Marii vědomě vyplňoval část vývoje českého hudebního divadla, ale nechávají operu její vlastní síle. Sólistický soubor působil vyrovnaně, jeho jednoznačnou protagonistkou je Katarína Jorda Kramolišová, která velmi dobře zpívala a hrála Mariken. Dobře si vedla také Ilona Kaplová jako Paskalina. V početných rolích se opakovala například jména Martina Šujana, Zdeňka Kapla a dalších. Hry o Marii jsou titulem, který může oslovit nejen ty, v nichž rezonuje religiózní či mystický rozměr díla, ale také ty, kteří se rádi nechají unést živým divadlem a výrazně melodickou hudbou. Režijní dvojice vedla publikum spíše k tomu druhému pólu.
