Pozvat sólohobojistu Berlínské filharmonie Albrechta Meyera jako sólistu abonentního koncertu Pražské komorní filharmonie byl skvělý nápad a je s podivem, že se tak nestalo už dávno. Koncert 24. ledna v Rudolfinu dirigoval Jakub Hrůša a otevřela ho svěží a melodická Weberova předehra Oberon – dramaturgie měla tu nejběžnější podobu: předehra, koncert s atraktivním sólistou a symfonie – jak vidno, takové schéma není potřeba bourat za každou cenu, vlastně lepší neexistuje. A pak už se objevil Albrecht Meyer, vysoký elegán se smyslem pro humor, jehož hoboj zní tak svůdně, že se ho ucho nemůže nasytit. Přednesl Koncert „Květinové hodiny“ Jeana Francaixe, což je skladba spíše lehčího rázu. I v ní ale bylo možné obdivovat, jak dovede Meyer spojit lehkost tónu s výrazovou intenzitou a sem tam přihodit virtuózní ozdobu. Skladba má krátké věty s programními názvy podle druhů květin – posluchač ale ocení především živost melodických nápadů. Sérii přídavků uvedl Meyer komplimentem na adresu českého piva, což má u domácího publika vždycky úspěch. Pak hrál Siciliano ze sonáty Johanna Sebastiana Bacha s doprovodem orchestru – a ještě dva miniaturní kousky: kadenci na totéž Bachovo téma a krásné milostné téma z filmu Romeo a Julie od Nina Roty. Osobitým vystupováním na pódiu i hráčskými schopnostmi se Meyerovi blíží i český hobojista Vilém Veverka – kéž by se mu dařilo se víc prosazovat jako sólista v posluchačsky vděčném hobojovém repertoáru.
Ve Čtvrté symfonii Johannesa Brahmse, která zazněla po pauze, se Jakubovi Hrůšovi podařilo docílit charakteristického zvuku, který tento zahloubaný romantik potřebuje. Orchestr vedl k velké rytmické kázni a dobře uhlídal vyrovnanost hlasů – což je u Brahmse možná nejdůležitější. Hrát velké symfonie ve štíhlejším a méně romantickém zvukovém designu je jisté oživení – ale sám si na něj nemohu zcela zvyknout. Víc se mi jeví jako z nouze ctnost – vrcholných skladeb pro klasické komorní obsazení je zkrátka málo a chce-li se dirigent i orchestr dál rozvíjet, je toto logický směr. Je jistě lepší slyšet Brahmse takto vylehčeného a „komornějšího“, než v podání znuděného velkého orchestru – že mu víc sluší větší zvuk, se mi přesto zdá nesporné.
