pátek, 11. říjen 2019

Hledání Mé vlasti

Napsal(a) 

 , foto Petr Kadlec foto: Petr Kadlec

Česká filharmonie se svým šéfdirigentem zařadila do sezony Smetanovu Mou vlast po mnoha desítkách let. A vyvolala velký zájem všech posluchačů, pro které je zahajovací koncert Pražského jara z finančních nebo organizačních důvodů nedostupný. Stejný efekt se před lety ukázal, když Mou vlast zařadil FOK, toto dílo má pořád kus magické přitažlivosti, která souvisí jak s kvalitou hudby, tak s naší národní tradicí. I tentokrát bylo vyprodáno dříve než jindy.  Semjon Byčkov přistoupil k provedení s velkou zodpovědností a uvedl Mou vlast od ledna už několikrát, mimo jiné v Kolíně nad Rýnem či Clevelandu.

To, co zaznělo ve středu v Rudolfinu, vnímám jako dokončení Bělohlávkovy dirigentské mise směrem k cizelérské práci, především se smyčcovou skupinou. Ještě před několika lety bych nevěřil tomu, že Česká filharmonie bude mít tak štíhle znějící, místy virtuózní zvuk smyčců, detailně rytmicky prokreslený i v kulaté akustice Rudolfina. A zatímco Jakub Hrůša před několika lety v Mé vlasti s PKF imitoval velký orchestrální zvuk, Česká filharmonie se tentokrát pozoruhodně proměnila směrem ke štíhlému a elegantně klasickému zvuku. Vedle toho překrásně znělo jak pastorále v Blaníku, tak sóla v Šárce nebo v „Luzích“.

 , foto Petr Kadlec foto: Petr Kadlec

Jiná věc ovšem je, jestli se právě tohle až neoklasicky pročištěné pojetí k Mé vlasti vždycky hodí. Navíc to, čemu se někdy pejorativně říká nánosy tradice, je zakonzervovaná zkušenost mnoha dirigentů, z nichž všichni měli srdce a uši. Byčkovovo pojetí vedle toho vyznívá jako introvertnější a méně rozezpívané – také proto, že úplně obrací zvukový poměr mezi smyčcovou a dechovou skupinou. Bylo slyšet mnohem více žesťových sólových výstupů, a samozřejmě i těch dřevěných – a nejen ve vyhlášených sólových jako je tomu v Šárce. Smyčce naproti tomu nenabízejí plnokrevný nosný tok, ale velmi štíhlou kresbu, která barvami na první poslech šetří, ale mnohem jemněji mezi nimi diferencuje. I v tomto zvuku ovšem dosahuje zajímavé výrazové intenzity tam, kde se mu to zdá potřebné. Žestě bylo ve středu slyšet až příliš, málo platné, jestliže je v obsazení 8 horen, 4 fagoty a 4 trubky a naproti tomu „jen“ 14 prvních houslí, je to možná příliš velký nepoměr.

 , foto Petr Kadlec foto: Petr Kadlec

Už třicet let se rádo píše o tom, jak je potřeba toto dílo zbavit patosu, odlehčit a pročistit. Jako posluchači jsme ale vždy trochu zaskočeni, když to někdo opravdu důsledně udělá. Kolem Mé vlasti není jen mnoho interpretačních klišé, ale snad ještě víc klišé publicistických. Zmíním jenom jedno, když se hovoří o Talichovsko–Ančerlovské nebo Neumannovsko–Bělohlávkovské české tradici. Už mezi Talichovým a Ančerlovým pojetím je tolik rozdílů, že mnoho posluchačů a hráčů Ančerla v 60. letech nikdy nepřijala. A rozdíl mezi stárnoucím velkorysým Neumannem a mladým perfekcionistickým Bělohlávkem byl takový, že se ho počátkem 90. let hráči raději zbavili. Podobně nespokojených posluchačů také letos jistě potkáme řadu a neumím odhadnout, jak dlouhá bude. Byčkov se odhodlal přistoupit k Mé vlasti jakoby od základu a vyjít důsledněji z autografu. Energie a nasazení ale skrývá velký potenciál, že provedení budou dále zrát a bude se měnit s každými dalšími koncerty, během kterých objevíme smysl naší interpretační tradice z jiné strany.

Letos to může vypadat tak, že Česká filharmonie jaksi vytrhla z ruky trumf Pražskému jaru – ale ze všech výše uvedených důvodů věřím, že takovou pitomost si nikdo vážně nemyslí. A navíc, když sledujeme, s jakou vnitřní zodpovědností se Byčkov k tomuto úkolu staví, pouze to zvyšuje očekávání, co nakonec 12. května příštího roku uslyšíme.

Ale když se budeme vracet k velkým emotivním kreacím, jako je ta Kubelíkova, musíme si také uvědomit, že takto silná provedení potřebují zcela jinou společenskou atmosféru. Provedení v Rudolfinu pro mě nemělo nic z velké historické fresky, ale bylo v něm mnoho radosti z toho, že se tu precizně pracuje na každém detailu i v době, kdy se k většině našich kulturních tradic jako Češi neumíme pořádně hlásit.

Jindřich Bálek

Od roku 2004 pracuje v Českém rozhlase, z toho deset let v Redakci kulturní publicistiky a od roku 2014 v Redakci vážné hudby. Zabývá se hudební dramaturgií, kritikou i publicistikou. Pochází z Teplic, kde vystudoval gymnázium; je absolventem Institutu základů vzdělanosti UK, a oboru filosofie na FF UK v Praze.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.