Vlámská opera v Antverpách a Gentu zahájila končící sezonu zřídka uváděným dílem Hectora Berlioze Faustovo prokletí . Vlastně se ani nejedná o operu, často se uvádí oratorium nebo koncertní opera, to ale nic nemění na faktu, že je La Damnation de Faust bezpochyby jednou z nejlepších inscenací opery z posledních let. Hlavní zásluhu na úspěchu, jak u odborníků tak i u veřejnosti, má známý americký filmař Terry Gilliam . Umístil Fausta do německého prostředí a představil celkem věrně důležitou část německé historie od romantismu po Třetí říši. Produkce vznikla v koprodukci londýnské English National Opera, kde byla uvedena v minulé sezoně, Vlámské opery v září a říjnu a Teatro Massimo v Palermu, kde bude uvedena později. Spolupráce byla opravdu nutná, zejména z finančního hlediska, výprava s mnoha videovými záběry je technicky velmi náročná, vyžaduje desítky jevištních pracovníků a rovněž řadu asistentů při častém převlékání, tato inscenace používá 500 různých kostýmů!
Jako filmový a televizní tvůrce se Terry Gilliam proslavil spoluprací na populární TV-show Monty Python’s Flying Circus, jak ale dopadne jeho zcela první operní a vůbec scénická režie bylo ve hvězdách. Gilliam pojal celý příběh jako reprodukci části německých dějin, kterou od začátku do konce představuje sebejistý Mefistofeles. Začíná 19. stoletím, výprava jakoby vypadla z romantického obrazu tyrolských Alp. Vedle horské krajiny dále defilují momenty, které silně ovlivnily nejen německé, ale i světové dějiny: 1. světová válka, Hitlerovy olympijské hry, jeho sídlo v Berchtesgadenu, nacisté a genocida Židů (deportace, koncentrační tábory, krišťálová noc, pálení knih atd.). Gilliam udělal z Margarety židovskou dívku, rovněž odvedenou do tábora, a končí svůj historický přehled 2. světovou válkou. Nebyl by filmařem, kdyby nevyužil současné téměř neomezené možnosti videa. Jeho režie je umocněna fotogenickou výpravou (Hildegard Bechtler ) a realistickými kostýmy (Katrina Lindsay ). Konečný obraz je nejen velmi srozumitelný pro diváka, ale i umělecky působivý. Žádné filozofující přídavky, které je třeba divákovi předem vysvětlit, naopak i titulkový překlad nad scénou zcela odpovídal lehce upravenému libretu.
Faustovo prokletí je postaveno pouze na třech sólistech, a to se ještě Margareta objevuje na jevišti až po přestávce. O to větší jsou sborové partie (smíšený a dětský sbor). Jak bylo řečeno, příběhem provází Mefistofeles, který v závěru odvádí do pekla i Fausta (a tady se libreto rozchází s Goethovým originálem), kdežto nádherný sbor andělů doprovází Margaretu, stoupající do nebes. Michele Pertusi je pěvecky ideálním Mefistofelem, navíc je výborným hercem, který drží vše pevně v rukou. Je to náročná role, Mefistofeles téměř neopustí scénu. Totéž lze říci o Faustovi, kterého sice mladý americký tenorista Michael Spyres zvládl, ale jeho hlas nemá tak příjemnou barvu jako Pertusi. Standardní výkon předvedla švýcarská mezzosopranistka Maria Riccarda Wesseling (Margareta). Operní sbor byl skvělý a předčil celkem vlažně hrající orchestr opery pod vedením šéfdirigenta Dmitrije Jurowského .
