Ve dnech 26. února až 15. března proběhl v Praze jubilejní desátý ročník festivalu českého hudebního divadla Opera 2011 . Bienále, na němž se setkávají profilové inscenace jednotlivých operních domů České republiky, vzniklo jako první z festivalů, které začaly mapovat produkci mimopražských divadel a dodnes je ojedinělou akcí tohoto druhu v evropském kontextu. Jeho první ročník „Festival českého hudebního divadla 1993“ se odehrál pod hlavičkou Jednoty hudebního divadla a za nezbytné spolupráce Divadelního ústavu*. Základní myšlenka festivalu – prokázat, že v mimopražských divadlech vznikají pozoruhodné inscenace, zaujala nejen tehdejšího ředitele Národního divadla Jindřicha Černého (poskytl pro potřeby festivalu hrací termíny v divadelních budovách ND), ale také ministra kultury Jindřicha Kabáta, prvního v početné řadě ministrů, kteří festivalu za léta jeho existence poskytli svou záštitu společně s menší či větší finanční podporou.
Od té doby už uplynulo mnoho vody, základní myšlenka festivalu však trvá a vždy znovu povstává z popela, především díky zájmu jednotlivých divadel, bez jejichž spoluúčasti nejen umělecké, ale také pořadatelské a provozní by byl festival nerealizovatelný. Právě sama divadla navrhují inscenaci, která je má reprezentovat a byla by sama proti sobě, kdyby zvolila tak, aby své umělecké renomé spíše poškodila. Ale bývají se i takové případy.
Letošní festival zahájilo Národní divadlo Hrami o Marii Bohuslava Martinů, jednou z nejlepších inscenací operního souboru ND poslední doby (režisér Jiří Heřman , dirigent Jiří Bělohlávek ), u níž však mě osobně mrzí její přílišná pompéznost, která pomíjí prosté kořeny divadla Martinů. Festivalové představení dirigoval David Švec a celému večeru vévodil mimořádný výkon Dany Burešové , která s niternou pokorou ztělesnila postavu Sestry Paskaliny. Festival uzavřela starší, ale stále výtvarně i režijně zajímavá inscenace Traviaty ve Státní opeře Praha (režisér Arnaud Bernard , dirigoval Richard Hein ), jejíž podoba se ovšem od premiéry poněkud unavila a také postava Violetty zatím nepatří mezi vrcholové role mladé sopranistky Jany Sibera . V kladném slova smyslu na sebe upozornil Peter Berger jako Alfréd, v negativním Miguelangelo Cavalcanti (otec Germont).
Za mimořádné zážitky letošního festivalu bych ráda označila inscenace Bizetovy Carmen (Olomouc), Saint-Saënsovy opery Samson a Dalila (Opava) a Pucciniho Edgara (Liberec, „Libuška“ jak od komise kritiků tak od diváků). Všechny jmenované inscenace měly společný rys, jímž bylo mimořádné vyzařování směrem k divákům. Zaujaly publikum svým osobitým vkladem do představení, energií, dravostí i hravostí. Společná jim byla divadelnost hudebního pojetí, které všichni tři zúčastnění dirigenti střední mladší generace dovedli proměnit v mimořádně citlivé pochopení zvláštností daného díla. Přetavili je s nadhledem architekta propojujícího orchestřiště s jevištěm tak přesvědčivě, že je můžeme označit jako základní spolutvůrce divadelní působivosti, jako skutečné operní dirigenty. Jmenujme tyto umělce opět v pořadí, jak se představení objevila na festivalu: olomoucký Petr Šumník , opavský Damiano Binetti , liberecký Martin Doubravský a v neposlední řadě Robert Jindra , který řídil ostravského Werthera („Libuška“ od ředitelky festivalu). Orchestry vedené takovými „štramáky“ operní taktovky nedokázaly zahrát jinak než dobře.
Výtvarně a dramaturgicky festivalu kraloval liberecký Edgar (scéna Ján Zavarský , kostýmy Dana Svobodová ), pozornost upoutala Milfajtova funkční scéna a půvabné kostýmy Kláry Vágnerové k Tarantově rozpohybované Carmen nebo Bazikova významotvorná scénografie k ostravskému Wertherovi režírovanému Jiřím Nekvasilem . Podobně mě zaujala také scéna k brněnskému Lékárníkovi (Joseph Haydn) od Evy Jiřikovské (režie Tomáš Studený ).
Příjemně mě překvapily také výkony sborů, u nichž je až nepochopitelné, že zvládají ve svém doslova komorním složení sborové party jednotlivých oper na obdivuhodné úrovni (pochopitelně díky svým kvalitním sbormistrům – olomoucká Lubomíra Hellová , plzeňský Zdeněk Vimr , ústecký Milan Kaňák , opavská Kremena Peschakova ).
Festival Opera 2011 představil několik výjimečných sólistických výkonů – kromě Jakuba Kettnera (toreador Escamillo), který získal „Libušku“ od komise emeritních sólistů ND, zaujala především představitelka Desdemony Fréderique Friess , již zmíněná Dana Burešová (Sestra Paskalina z Her o Marii), z dalších liberecká trojice Alvarez-Jalovcová-Vénosová , ústecká Anna Klamo jako Olympia, korejský tenorista Kisun Kim (opavský Samson) a také slibná Barbora Polášková , která si bude muset lépe rozvrhnout své síly, aby její Carmen dozrála.
Letošní ročník festivalu Opera 2011 podle mého názoru příjemným způsobem připomněl, že naše kulturní zázemí spočívá především v početnosti domů naší staletou historií prověřené „divadelní sítě“ a v jejich dominantním zařazení do společenského života měst. Dokud je podporují především místní městské či krajské úřady, pak ještě není v Čechách, na Moravě a ve Slezsku tak zle, byť je finanční podpora divadel na nízké úrovni. Z pestré operní produkce oblastních divadel může v současné době čerpat optimismus i opera pražská…
*Služebním autem DÚ konávalo vedení festivalu a Jednoty hudebního divadla několik let své spanilé jízdy do tzv. oblastních divadel. V té době měl Divadelní ústav Hudebnědramatické oddělení, které sledovalo veškerou českou produkci operní, operetní a taneční. Zaniklo s příchodem nového ředitele DÚ PhDr.Ondřeje Černého roku 1996.
