Fenomen jménem Struny podzimu

Třináct let již existuje festival Struny podzimu (SP). Nabídl desítky koncertů, stovky umělců, tradiční i neobvyklé prostory, odvážná projektová řešení, někdy i vzrušenou historii. Nejpodstatnější však je, že vtiskl Praze vždy na podzim pečeť výjimečnosti, nabídl koncept festivalu, jaký tu ještě nebyl. Od převahy tradičnějších projektů se rychle vyhranil v multižánrový svátek hudby, kde čistě klasické projekty jsou již v menšině. Podle mě je živou vodou ve sféře velkých festivalů. Navíc díky dobré agentážní a marketingové práci snese umělecká úroveň většinou nejvyšší měřítka kvality. O to těžší je takovouto laťku udržet. Není divu, že se to občas úplně nezdaří. V 13. ročníku (29. 9. – 19. 11. 2008) tomu tak bylo v případě jinak sympatického pražského debutu sopranistky Iriny Lungu , která přece jen zatím nedosahuje úrovně Magdaleny Kožené, Natalie Dessay nebo Iana Bostridge z minulých let. Noční múrou každého manažera je odřeknutí sólisty. Tentokrát si svou porci smůly vybraly SP zdravotní indispozicí houslistky Julie Fischer . Naprosto mě okouzlila Chava Alberstein . Byl to nejzajímavější písničkářský večer, jaký jsem kdy slyšel! Nový nápad s „originálními umělci v originálních prostorách“ se osvědčil. Hostování multiperkusionisty Martina Grubingera v La Fabrice bylo šťastnou volbou a doufám, že v tom budou SP pokračovat. Neznám jiný festival, který by u nás klidně postavil vedle sebe dva totálně rozdílné koncerty: Lenku Dusilovou , Clarinet Factory a Beatu Hlavenkovou , které předpovídám velkou kariéru, v Pražské křižovatce a o týden později Les Arts Florissants s geniálním Rameauem v Národním divadle!

Festival si oblíbil i výjimečné tečky. Někdy je to happening (Bach in 3 D v roce 2005, Dan a Jiří Bártové, Roby Lakatoš a další v roce 2003) nebo specifický jazz Reginy Carter v roce 2007 či směs swingu a klasiky Havelkova His Melody Makers v roce 2006. 19. listopadu 2008 ukončil festival další vyhraněný projekt s happeningovým pokusem. V Rudolfinu došlo k setkání dvou silných individualit – zpěváka a houslisty Jiřího Pavlicy a zpěváka a loutnisty Joela Frederiksena . Tématem byly milostné a válečné balady. Pavlicův Hradišťan nabídl folklor moravský, Frederiksenův Ensemble Phoenix Munich písně anglofonního původu. Bylo to nejen velmi působivé, ale i poučné. Nejdříve mi přišlo, že moravské písně jsou harmonicky, melodicky a výrazově mnohem zajímavější, ale po delším poslechu mně poetika starých anglických balad učarovala. Přiznávám, že i díky nádherným hlasům sólistů – tenorista Timothy Leigh Evans byl přinejmenším Frederiksenovi rovnoprávným partnerem. V závěrečném minibloku ostrovních písní se oba ansámbly spojily a pokusily se o propojení. Bylo to sice působivé, ale přišlo mi to jako předkrm; k hlavnímu chodu by byla zapotřebí důkladnější příprava a více zkoušek. Rozhodně by bylo dobře, kdyby se o to oba leadři jednou pokusili.

Sdílet článek: