Uvedení Dvořákova Requiem Berlínskou filharmonií na začátku prosince bylo nejen pěkným hudebním zážitkem, ale i příležitostí k sebereflexi. Trojici abonentních koncertů 6. – 8. 12 v Berlíně dirigoval šestačtyřicetiletý Ital Nicola Luisotti. Ten má řadu zkušeností z Metropolitní opery i dalších scén a pódií, Berlínské filharmoniky ale dirigoval poprvé a lze říci, že se zdarem. Až na několik typicky italských efektů v koncovkách dvou čísel a jakoby mystické šeptání sólistů těsně před úplným závěrem lze mluvit o dobrém porozumění duši Dvořákova díla. Ta je velmi vzdálená slavnějšímu Verdiho Requiem, které je dirigentovi nepochybně bližší a celkově připomíná spíše operu. Berlínským filharmonikům ovšem nakonec nechybělo nic z toho, co dílo potřebuje, a díky precizní souhře smyčců a pohádkovým sólistům (tentokrát byli mezi nimi flétnista E. Pahud i hornista R. Baborák) byl poslech zážitkem, které naše orchestry nenabízejí. Za autentičnost provedení se ale přímo vzorově postavil Pražský filharmonický sbor připravený pod vedením mladého Lukáše Vasilka. Jeho technická jistota i výrazové bohatství dalo skladbě duši. V celé dynamické škále zněl sbor měkce, přirozeně a vřele. A všechny pasáže, které na sboru zcela stojí, vyzněly znamenitě. Jisté rozpaky vzbuzovala čtveřice sólistů. Sopranistka Anja Harteros v něm byla jistě nejzajímavějším hlasem, zejména díky temné barvě – ve snaze přezpívat velký orchestr a sbor se ale nevyhnula jisté křečovitosti. Ani bytostně italský a lkavě lyrický tenor Giuseppe Sabbatiniho jako by na dramatičtější pasáže nedosáhl. Spolehlivou oporou týmu sólistů byl basista Giacomo Prestia, gruzínská mezzosopranistka Nina Surguladze naopak zanechala nejméně výrazný dojem. A pokud se dařily sólové vstupy, duety a kvartety neměly potřebnou vyrovnanost. Oproti čtvrtečnímu koncertu znělo sice třetí provedení ze sobotního rozhlasového přenosu na RBB Kultruradio Berlin o něco lépe, přesto můžeme litovat, že pěvci první světové třídy toto dílo nezpívají. Že ho většinou nemají v repertoáru, je ale i náš dluh, protože Dvořákovo Requiem je dílo, za které by se naše soubory a instituce měly umět postavit a vydobýt mu patřičnou váhu. Našinec sice může litovat, že méně duchovní Requiem Verdiho se hraje pořád – ale každý kulturní Ital by za něj položil život. Naopak je docela smutné číst v berlínském programu historické citáty O. Šourka a J. Burghausera s vědomím, že nic jiného o Dvořákově Requiem po léta nevyšlo a ve světě ho dodnes reprezentuje Ančerlova nahrávka, sice vynikající, ale z roku 1959. Zahraniční pořadatel musí osvědčit o to větší míru osvícenosti a dramaturgické odvahy, aby velkolepé Dvořákovo Requiem zařadil. A Berlínská filharmonie si v tomto směru zaslouží uznání i upřímný dík.
