Od této sezony má drážďanská opera nové vedení, v jejím čele stojí intendantka Dr. Ulrike Hessler. Časem uvidíme, jak se „přepřahání“ v Semperoper projeví. Drážďany jsou od Prahy vzdálené „jen co by kamenem dohodil“, ale je to jiný svět. V orchestřišti báječně hraje legendární Staatskapelle Dresden , řízená tentokrát mladým izraelským dirigentem Omerem Meirem Wellberem , na jevišti zpívají vybraní pěvci, kteří často získali ostruhy v jiných operních divadlech Evropy nebo zámoří. Do menších rolích pak bývají obsazováni mladí pěvci, angažovaní v Semperoper Junge Szene nebo v jiných renomovaných divadlech. Drážďanská opera má svou stabilní kvalitu, pod jejíž úroveň se nesníží.
První premiérou letošní sezony byla 2. října Daphne Richarda Strausse, opera, kterou z našich divadel neznáme a asi ji ani hned tak nepoznáme. Daphne měla v Drážďanech roku 1938 svou světovou premiéru jako devátá Straussova opera na této scéně. Dirigoval ji tehdy Karl Böhm, jemuž ji Richard Strauss věnoval. Taková umělecká tradice zavazuje. Vznik Straussovy jednoaktové bukolické tragédie silně poznamenala doba, v níž vznikala. Původní skladatelova spolupráce se Stephanem Zweigem byla díky propuknuvšímu rasismu přerušena a sám Zweig za sebe Straussovi jako libretistu doporučil divadelního historika Josepha Gregora, jemuž se zavázal pomáhat. Do dalšího jednání libretisty se skladatelem však už později nezasahoval. A jednání to byla velmi složitá, protože skladatel stále nebyl s textem libreta spokojen a přijal teprve jeho třetí verzi. Neustále požadoval méně a méně textu s odůvodněním, že divák rozumí jen asi pětině slov – a ta musí právě proto být stručná, pregnantní a musí vystihovat důležité dramatické změny. (V této inscenaci provázely německý text libreta i německé titulky, aby se diváci mohli lépe orientovat.)
Podíváme-li se na webové stránky německých divadel, většinou nalézáme inscenace, aktualizované alespoň v kostýmech. Je to, po pravdě řečeno, určitá „dobová móda“, která nemusí vždy napomoci srozumitelnému a působivějšímu vyznění díla. Drážďanská Daphne začínala i končila před zavřenou „železnou oponou“, jejímiž malými dveřmi se vloudila na jeviště představitelka titulní role, oblečená do všedních modrých šatů a do vínově červeného kabátu, obojí zhruba odpovídalo módě čtyřicátých let (kostýmní výtvarník Andreas Janczyk ). Skladatelův „přírodní“ začátek opery, plný zvukomalebných pasáží, nevzbuzuje dojem, že by vyžadoval inscenační aktualizaci antické báje, která je tématem opery. Režisér Torsten Fischer však našel svůj originální tvůrčí klíč k Daphne a dokázal diváky postupně přesvědčit o tom, že v rámci jeho výkladu opery vlastně ani „jinak nelze“. Jednoduchost scénografie (Herbert Schäfer ) připomínala už zpočátku svými rovnými liniemi strohou monumentální architekturu doby propukávajícího fašismu, v níž dílo vznikalo. Na tylovou oponu inscenátoři promítli úryvek z dopisu Sophie Scholl, která byla ve svých jednadvaceti letech v roce 1943 fašisty popravena. Režisér dospěl k názoru, že se ve Straussově opeře doba vzniku díla podstatně prolíná s dějem antické báje o Daphne a že by slovy Sophie Scholl mohla promlouvat i Straussova Daphne, milující právě tak horoucně přírodu – stromy, rostliny, vánek, svobodný pohyb.
Otec Daphne Peneios zahajuje každoroční jarní divokou dionýzovskou slavnost spojenou s párováním dvojic a Daphne se jí nehodlá podvolit. Bojí se divoké společnosti mužů, odmítá i milostné návrhy svého druha z dětství Leukippa, nenechá se ani obléci do slavnostního roucha. Naopak Leukippos přijímá převlek za dívku, aby se jí mohl znovu přiblížit. Otec Daphne zahajuje slavnost provokativní řečí, v níž vyžaduje, aby se lidé přiblížili svým stylem života bohům. Divoký dav doslova rozsápe strom, který Daphne nedokáže ubránit. Odpovědí je prudká bouře, lidi oslní záře planoucího slunce, jsou dezorientovaní a mezi ně se vloudí neznámý cizinec. Otec mu slíbí součinnost své dcery. Daphne mu má sloužit a podléhá jeho kouzlu, avšak jen na okamžik, než rozezná, že s ní ten neznámý muž hraje falešnou hru. Je to bůh Apollón, který ji chce získat za každou cenu. Slavnost propuká a Daphne tančí s maskovaným Leukippem, jehož Apollón ze žárlivosti usmrtí. Teprve teď Daphne pochopí, že všechno, co bylo v jejím životě krásné, byly jejich společné zážitky a od Apollóna se definitivně odvrací. Ten sice sám sobě dokáže přiznat, že spáchal hřích – zabil člověka, ale přesto svůj zločin rozšíří na všechny zúčastněné na jevišti, které k smrti doprovázejí jeho černě odění vojáci s puškami v rukou. Jako prvního odvádějí do říše stínů Leukippa, potom všechny ostatní. Odsouzenci k smrti stoupají do prudkých schodů, odkládají své černé šaty a oděni do šedavých zelenavých rubášů přecházejí ze strany života na klesající šikmu smrti. V obřím zrcadle vidíme, jak si na odvrácené straně scény lehají na zem. Umírají všichni, jako poslední Daphne, která uléhá vedle Leukippa. Oni dva jsou jádrem vzniklého obrazce, stromu života, který vytvořili všichni společně svými těly. To je ten vavřínový strom, ve který se měla podle antické báje proměnit Daphne.
Režisér ve Straussově hudbě našel i názvuky na fanfáry, které skladatel složil pro 1. Hitlerovu olympiádu. Za nich nastupuje na proscénium řada černě oděných mladíků, doprovázejících boha Apollóna. Každý z nich drží v napjaté ruce před sebou vavřínový věnec, který později vymění za zbraň. Podobně citlivě a důsledně postupuje režisér po celou operu. Straussova hudba, zpočátku něžná, bukolická, až ilustrativně přírodní (slyšíme v ní vánek, zpěv ptáků…) se totiž stále víc proměňuje. Její strhující vrchol probíhá zároveň s likvidací všeho živého tou černou zvrácenou smečkou. Proměna Daphne a všech nevinných obětí je na jevišti sugestivní (odpovídá strhujícímu konci, tak typickému pro Straussovy skladby). Opera končí a následuje nadšený potlesk publika, který doprovázejí ojedinělé výkřiky „bú“ ve chvíli, kdy se klaní režisér. Ten zůstává na jevišti naprosto klidně stát – dává najevo, že si je svou interpretací této Straussovy opery jist. Projektují se v ní skladatelovy rozporuplné zážitky z dob vlády fašismu… I takto čelí Německo své historické vině a je k sobě nemilosrdné – úžasně působivá inscenace!
Titulní roli ztvárnila Camilla Nylund , která je s drážďanskou operou úzce propojena – byla tu několik let v angažmá. Zpočátku zněl její hlas poněkud šedě, ale brzy se rozezpívala a hladila svými průsvitnými výškami. Vedle ní zazářil znělý a jasný lyrický tenor mladého českého operního pěvce Ladislava Elgra (Leukippos), který i herecky a pohybově zvládal svou roli s obdivuhodnou jistotou. Christa Mayer (matka Gaea) a představitel otce Georg Zeppenfeld ztělesnili své postavy na velmi dobré, spolehlivé profesionální úrovni. Nejméně přesvědčivý byl Apollón (Robert Dean Smith ), jehož hlas působil v obtížné „hrdinské“ roli poněkud unaveně. Sbor drážďanské opery byl jako obvykle vynikající. Opět jeden mimořádný zážitek z nedalekých Drážďan!
