Don Giovanni

Dirigent Nikolaus Harnoncourt nesouhlasil s pojetím operních projektů za éry intendanta Gérarda Mortiera – příliš podle něj akcentovaly inscenační postupy a hudební nastudování v nich bylo spíše přívažkem. A tak se po roce 1995 už na festivalu v Salcburku neobjevil. Inscenace Mozartova Dona Giovanniho byla letos počátkem jeho návratu, k němuž ho údajně hned první den po svém jmenování vyzval intendant Peter Ruzicka. A skutečně: posuzováno podle pátého z osmi představení (11. 8.), Harnoncourtovo hudební nastudování, aniž by jakkoli popíralo nebo upozaďovalo velmi svébytnou režii Martina Kušeje , bylo nyní svou dokonalostí přinejmenším rovnocenným stavebním kamenem celkového hudebně-dramatického účinku.

Není nijak v rozporu snaha dirigenta za pultem Vídeňských filharmoniků vyžadovat precizní artikulaci a nerozvibrovaný zvuk a na druhé straně snaha režiséra podat příběh v podobě odpovídající současnému životnímu pocitu. Harnoncourt dochází k vyhraněně kontrastnímu tempovému rozvrhu scén, v němž zdaleka nedominuje rychlý puls. Zvuk orchestru je detailně transparentní, přes veškerou dramatickou vzrušenost či vtip objektivně krásný. Především je však orchestrální složka přepečlivě a úžasně odstiňována do poměrně jemných nuancí odpovídajících nesčetným polohám a záchvěvům emocí a dějů na scéně. Harnoncourt je neustále v úzkém kontaktu s pěvci.

Giovanni je přesazen do moderního, až sterilně bílého prostředí, evokujícího náš svět v jeho žurnálové vizuální dokonalosti. V něm je nenapravitelný svůdce jakýmsi bezcitně chladným vysokým manekýnem, s výsměchem a nezúčastněně ponižujícím ženy i muže. Thomas Hampson by svým kultivovaným světlým hlasem tradičního démonického prostopášníka ani plně uhrát nemohl. Takto mu role padla lépe. Mnohem životnější figurou než v „rokokových“ inscenacích je zde Don Ottavio. Není nepřesvědčivým pasivním „panákem“, ale v podání pěvecky špičkového Michaela Schadeho odhodlaně působícím mladíkem. Stejně sympaticky mladě působily i všechny další postavy. Pohybují se na dynamicky pohyblivé scéně využívající točny a posuvných stěn a ve stejně dynamickém nasvícení. Žádná z postav nevyčnívá, jde v záměru i ve vyznění spíše o partu než o jednotlivce. Scénu tedy nejenže neovládal Giovanni, ale ani tvrdý kumpán Leporello (hlasově pohyblivý Ildebrando D'Arcangelo ), ani trochu hystericky působící Donna Elvíra (Melanie Diener ).

Magdalena Kožená , v sopránové úloze naivní i koketující Zerliny zcela suverénní, dala díky svému emoce nezakrývajícímu hlasu této postavě o dost víc zralosti, důležitosti a závažnosti, než jí bývá jindy přisuzováno. Kožená, ačkoli v Salcburku debutantka, není žádná začátečnice a zpívá a hraje uvolněně, se zřetelnou zkušeností z větších úloh. Také ona zapadá do přirozeně a civilně pojatého pódiového projevu, k němuž u všech protagonistů projektu patří dokonalý zpěv. Naopak pozadí, na němž to vyniká, bylo pomocí odosobněného komparsu (zřejmě někdejších Giovanniho obětí) stylizováno do ryze divadelních souřadnic značně výrazně.

Pokud jsme v Čechách ještě nezaznamenali jméno Anna Netrebko , je tak potřeba učinit. Křišťálově prostý způsob bez klišé a gest, jímž tato mladá Ruska dívčího zjevu velmi netradičně představovala a dokonale zpívala Donu Annu, byl v tomto představení vrcholným zážitkem.

Svůdce, zasažen Komturovým značně reálným návratem (basista Kurt Moll ), končí však život rukou Leporellovou. Ottavio snad jako kdyby přišel s podobným záměrem pozdě. Mladý rakouský režisér Kušej má pověst nekonvenčního umělce. Jeho Don Giovanni byl na scéně Martina Zehetgrubera ve Velkém sále Festspielhausu zdařilým pokusem o nadčasovou soudobou aktualizaci bez příliš chtěných odkazů na jakoukoli dobu či prostředí. Na scéně jako by jednala nynější mladá generace vyvázaná už ze vztahu ke starému světu, symbolizovanému snad jen Komturem.

Inscenace otevřela v červenci celý festival. Opera si v ní ponechala vysokou míru stylizace patřící k jejímu žánru a – ve smyslu závažnosti, která přesahuje pouhou zábavu – s ní související uměleckou náročnost; přitom nabízela jevištní podobu snažící se vycházet vstříc vkusu nových generací. Konzervativně vyhlížející smetánka tvořící značnou část publika však možná právě toto nedocení. Mnozí a mnohé, asi trochu zaskočeni, by totiž asi místo spodního prádla komparzistek přece jen raději viděli staré dobré kordy a paruky.

Sdílet článek: