Václav Luks, Eric Guofoto: Petra Hajská
Koncert s překvapením – tak by se dal nazvat zahajovací koncert sezony orchestru Collegium 1704, který se konal v pražském Rudolfinu ve čtvrtek 19. října a nesl název „Z Vídně do Varšavy“. Teprve tři dny před koncertem byl totiž odhalen sólista večera. Byl jím vítěz Chopinovy mezinárodní soutěže na dobové nástroje 2023 ve Varšavě, jednadvacetiletý kanadský klavírista Eric Guo. S dirigentem Václavem Luksem se však poznal již v Polsku, kde byl Luks členem poroty a zároveň vedl orchestr ve finále této soutěže.
Ale nepředbíhejme. V úvodu koncertu zazněla slavná předehra Egmont Ludwiga van Beethovena. I ta byla tak trochu překvapením, neboť v rámci propagace uváděna nebyla a nebyla jí věnována žádná zmínka ani v průvodním textu programu – ostatně ani na titulní stránce programu není Beethoven mezi skladateli uveden. Osobně se domnívám, že byla zvolena tak trochu „na poslední chvíli“ na doplnění programu. Alespoň tak totiž i vyzněla. Bohužel, patrně nervozitou či kratším časem studia, utrpěl už úvod ne zcela jistou intonací a souhrou, zejména některých dechových nástrojů. Z Lukse od prvních tónů vyzařovala nezkrotná energie, kterou se snažil přenést i na hráče, což se ostatně z výrazového hlediska vcelku dařilo. Možná místy až příliš, když žestě překrývaly nádherně měkce znějící smyčcové nástroje. Vyznění Egmonta tak bylo spíše poučné, posluchači si mohli uvědomit nedokonalosti dobových nástrojů, a tedy i náročnost jejich ovládání, než emocionální a tragické. Ke svrchovaným provedením Gardinera či Harnoncourta se bohužel úplně nepřiblížilo.
foto: Petra Hajská
Jiná situace nastala s jedinou Symfonií D dur vamberského rodáka Jana Václava Huga Voříška. Ta je proti Beethovenovi zvýhodněna tím, že není koncertně (ani na nahrávkách) – tím spíše v provedení na dobové nástroje – tolik proslavená a stále tedy ještě nabízí značný prostor pro originalitu pojetí i vyznění. A i když se některé intonační a souhrové bolístky z Beethovena promítly i v ní, zdálo se, že ji orchestr má více pod kontrolou. Zejména nelehké pasáže smyčců v krajních větách zněly přesvědčivě, intonačně čistě a nesly adekvátní výrazový náboj. V první větě Allegro con brio jsem poněkud postrádal větší vyhrocenost kontrastnosti témat a výstavbu celé dlouhé zhruba osmiminutové části. Druhou větu Andante, se svými nečekanými změnami nálad a náhlými zastaveními, vystavěl Luks přesvědčivěji. Po celou dobu jsem se však nemohl zbavit dojmu, že by jí slušelo o něco klidnější a tragičtější tempo, které by tak navíc vytvořilo i působivější kontrast k okolním větám. Osobně jsem vnímal vrchol symfonie ve větě třetí – Scherzu, které je nezvykle komponováno v devíti osminovém taktu, čímž do té doby obvyklé schéma taktu tříčtvrťového značně inovuje. Svou náladou i instrumentací krajních dílů není vzdáleno ani některým scherzům Dvořákových symfonií, byť pochopitelně v intencích doby, ve které Voříškova symfonie vznikla. Collegium 1704 z ní vykřesalo opravdu maximum kontrastů i dramatičnosti a barevnosti. V triové střední části dostaly prostor i dechové nástroje, aby si značně spravily reputaci. Zejména klarinety a hoboje nyní prokázaly své kompetence i v poměrně choulostivých harmoniích. Sólo lesního roku bylo zahráno velmi jemně, což bohužel místy vedlo k jeho překrytí smyčci. Těžko říct, zda to byl či nebyl záměr. Finální věta Allegro con brio opět strhla interprety i posluchače svou energií, byť pro mě svým přehnaně virtuózním uchopením nepřekonala větu předešlou. Luksovo pojetí nebylo příliš vzdáleno větě první, postrádal jsem větší soustředěnost na detaily, crescenda a gradace působily vždy poměrně podobně a celková výstavba nedávala jasnou nápovědu, kde vlastně nastává vrchol celé věty či potažmo symfonie. I tak je ovšem třeba ocenit provedení Voříškovy symfonie jako důležitý kulturní počin. České méně známé autory velmi často považujeme za méněcenné ve srovnání se světovými velikány a zrovna toto dílo ukazuje, že kvalita jejich děl je přinejmenším srovnatelná. V případě Voříška můžeme jen litovat jeho předčasného úmrtí, které znemožnilo rozvoj jeho skladatelského myšlení již mírně nakročeného směrem raného romantismu, které by ho možná mezi zmíněné velikány zařadilo.
foto: Petra Hajská
Během přestávky byl před orchestr převezen nádherný dobový klavír – replika fortepiana Pleyel z roku 1830 z dílny nástrojaře Paula McNultyho. Zcela očekávatelně vzbudil zájem publika ještě předtím, než se vůbec rozezněl a někteří si ho šli prohlédnout zblízka ještě o přestávce.
Klavírní koncert e moll Fryderyka Chopina patří k naprosto standardnímu repertoáru většiny klavíristů po celém světě. Stejně tak zřejmě neexistuje na světě „moderní“ orchestr, který by ho ještě nedoprovázel. V případě Collegia 1704 to byl však smělý krok zcela nečekaným směrem a musím uznat, že nesmírně cenný a působivý. Příležitost vyslechnout toto dílo s dobovým klavírem a orchestrem dobových nástrojů je opravdu mimořádná. Je pravdou, že i v něm se projevily určité hráčské limity a snad i trochu ono vykročení z komfortní zóny hráčů, jejichž těžiště leží především v hudbě barokní či klasicistní. Některá rubata, zejména v čistě orchestrálních plochách vyzněla poněkud křečovitě, možno říct „nuceně“. Celek však byl skvělý. A to především díky neuvěřitelnému sólistovi Ericu Guovi.
U některých interpretů na historické klavíry mívám pocit, že tato volba je spíše nouzovým řešením, když zjistí, že u moderního nástroje nemají tolik šancí uspět a zaujmout. Eric Guo je ovšem úplně jiný případ. Vládne bezchybnou technikou, ale i charismatem, kterým dokáže okouzlit své posluchače. Od prvních tónů jsem měl pocit, že u klavíru sedí zralý klavírista s názorem, jasnou představou o barvě, detailech i celku. A především hráč, který mistrovsky ovládá tento svým způsobem kouzelný nástroj. Skutečnosti, které bychom možná u tak mladého člověka neočekávali a nebývají samozřejmostí ani u hráčů výrazně starších.
foto: Petra Hajská
Fortepiano je nástroj daleko jemnější a dynamicky tedy méně průrazný než moderní klavír. Guo však dokázal, že i s orchestrem může být dobře slyšet. Jeho forte nezněla nijak hrubě, pianissima byla dechberoucí. Mnohdy jsem si tedy přál, aby dokázal Luks orchestr ještě trochu zkrotit a ztišit na podobnou úroveň. Některé orchestrální mezihry možná také nemusely být tak zvučné, lépe by korespondovaly s intimním charakterem sólového nástroje. Možná, že obsazení smyčců nemuselo být tak početné.
Když skončila poslední věta, ani se nechtělo věřit, jak rychle tento bezmála třičtvrtěhodinový koncert proběhl. U mnoha provedení na moderních nástrojích mívám pocit, že je tento koncert opravdu extrémně náročný – a on opravdu je. Eric Guo ho však zahrál s takovou lehkostí, že působil takřka jednoduše až prostě a plynul naprosto hladce, bez karambolů, přehnané virtuózní exhibice nebo okázalosti. Skoro bych si troufl říct, že vyvolal iluzi, jako by part vymýšlel na místě, přímo před posluchači. Není divu, že si vysloužil potlesk vestoje a poděkoval publiku ještě třemi jak jinak než Chopinovými přídavky. Mazurkou, valčíkem a slavnou Barcarollou Fis dur. Ta se možná délkou již vymykala obvyklým přídavkovým kusům, na druhou stranu však dala prostor zaznít tomuto nástroji sólově a natolik barevně, že ji posluchači vnímali takřka bez dechu. Guo neustále překvapoval, odhaloval nové dimenze dobového nástroje i svého neortodoxního pojetí, zvýrazňoval zajímavé protihlasy i kontrasty. Celé auditorium už muselo naprosto jednoznačně uznat, že porota Chopinovy soutěže vybrala vítěze správně. Patrně ho nečeká s fortepianem natolik hvězdná kariéra jako vítěze slavnější starší soutěžní sestry, ale přál bych mu, aby dokázal i v budoucnu nadchnout svou hrou posluchače i inspirovat další klavíristy. Má k tomu ty nejlepší dispozice.
Romantickou hudbu v autentické interpretaci slýcháme na naši koncertních pódiích pohříchu málo. Čtvrteční koncert byl důkazem, o co všechno tím přicházíme. Pravda, možná, že všechny detaily nevyznějí tak, jak jsme zvyklí (a snad i trochu zmlsaní) od moderních orchestrů, ale poznání zvuku a barev, které mohly patrně být tím, co skladatelé skutečně zamýšleli, je nejen poučné, ale především neskutečně působivé. Nezbývá než doufat, že se situace pomalu mění a podobných koncertů bude nejen v Praze více.
