Brusel – Trochu zaprášená Figarova svatba

Královská opera oprášila jedenáct let starou inscenaci Le nozze di Figaro a prezentovala ji ve dvou různých obsazeních četným a dychtivým příznivcům Mozarta. Na znovunastudování opery v režii Christofa Loye je zřetelně cítit zub času. Německý režisér má v operním světě jistě svoje jméno, jen v Bruselu inscenoval již šest projektů, ale operní režie se neustále vyvíjí a dostatečně překlenout tak dlouhý časový úsek se ani jemu s pomocí Dagmar Pischel zcela nepodařilo. Naštěstí tu byla ještě Mozartova hudba a ta je i po 223 letech od premiéry ve vídeňském Burgtheatru stále svěží.

Figarova svatba měla při svých prvních představeních takový úspěch, že Josef II. zakázal opakování některých čísel opery. Tak daleko to v Bruselu nedošlo, to co bylo v roce 1998 aktuální – Loy například připomíná Clintonovu aféru s Lewinskou – dnes jaksi zevšednělo. Ani dlouhé scénky před zavřenou oponou nevzbuzují zrovna dojem velké nápaditosti. Rovněž dost nesourodé kostýmy a výprava v perspektivě Herberta Murauera zapadly do průměrného finálního celku. Jejich úmysl, totiž nechat diváka, aby si vybral mezi operou buffou a víceméně dramatickým pojetím opery, se minul účinkem. Naskýtá se tedy otázka, zdali nebylo lepší rovnou zvolit novou produkci. Umělecky asi ano, finančně určitě ne a to byl důvod obnovené inscenace.

Co se sólistů týče, viděl jsem pouze první obsazení. Dominovali švédská sopranistka Ingela Bohlin (Zuzanka), francouzský barytonista Stéphane Degout (Almaviva) a švýcarská sopranistka Sophie Marilley , která zpívá Cherubína i ve vídeňské Státní opeře. Bohlin vytvořila hlasově velmi solidní a zejména lidskou Zuzanku, oproštěnou od teatrálnosti a tím si získala posluchače. Degout, sice mladý, ale umělecky protřelý umělec (postavu hraběte vytvořil poprvé ve své strmé kariéře) jí dobře sekundoval. Cherubino je sice vděčná role, ale má svá úskalí; pokud se je podaří vyřešit tak, jak to udělala Marilley, musí mít obecenstvo zcela na své straně. Ale byly i minusy. Zklamal představitel Figara, Ital Alex Esposito . Jeho hlas zněl ocelově chladně a kromě toho byl jeho Figaro herecky předimenzován, takže se vůbec nehodil do této všedně lidsky orientované produkce. Andrea Rost z Budapešti zpívá v předních operních domech v Evropě a Americe, ale v roli hraběnky uspěla jen částečně, hlas sice má, ale dnešní Mozart vyžaduje mnohem méně vibrata. Scházelo jen opravdu málo, aby si operní sbor a orchestr zasloužil absolutorium. To byla zejména zásluha mladého pařížského dirigenta Jérémie Rhorera . Kromě nezbytné mozartovské hravosti našel v partituře i dostatek dramatických momentů a kdyby trochu více vyzdvihl několik lyrických pasáží, tak mu nebylo co vytknout.

Sdílet článek: