Ars Brunensis Chorus , brněnský smíšený sbor, slavil 30. výročí svého založení v Redutě velkolepě. Slavnostní večer 18. dubna zahájil a capellovými madrigaly současného dánského skladatele Mortena Lauridsena (Six „Fire Songs“ on Italian Renaissance Poems ) v Mozartově sále a potom následovala v sále divadelním světová premiéra opery-oratoria Vladimíra Franze Údolí suchých kostí na libreto jeho častého spolupracovníka Rostislava Křivánka. Sbor a orchestr Ars Brunensis řídil umělecký vedoucí souboru dirigent Dan Kalousek . S Vladimírem Franzem je pojí dlouhodobá spolupráce, nahrávají i jeho scénickou hudbu. Ars Brunensis Chorus se mohl spolehnout na to, že Vladimír Franz vytvoří k jejich výročí něco nepřeslechnutého a nepřehlédnutelného.
Rostislav Křivánek je autorem textů Franzových písní, oratorií Templum, Pašije, Ludus Danielis (později přepracováno na operu) i libreta opery Válka s mloky, komponované na popud Národního divadla (dosud neuvedeno). Údolí starých kostí nepostrádá typické rysy Franzových skladeb – jde tematicky do hloubky, rozmachuje se k velkému gestu, užívá širokou škálu hudebních forem a nevyhýbá se těm nejpracnějším, nenechá se sevřít do úzkého okruhu hudebních prostředků, rozkročí se od baroka až po současnost a dokáže skladbu architektonicky vystavět tak, že jejím podstatným rysem je velkodechá, útočná dramatičnost. Skladatelova dlouholetá bohatá zkušenost se scénickými hudbami pro bezpočet nejrůznějších činoherních inscenací je v jeho skladbách nepřehlédnutelná. Domnívám se, že v autorovi uvolňuje samozřejmost kombinací různých hudebních stylů, které dovede přetavit do jednotné hudebnědramatické řeči. Ve volbě prostředků postupuje od diatoniky a rozšířené tonality až k aleatorice, avšak, vyjádřeno jeho slovy, z osobního přesvědčení neužívá řad, které považuje za „projev novodobého akademismu“. O Vladimíru Franzovi je nezbytné uvažovat vždy komplexně, vzít v úvahu jeho vzdělanost, uvědomit si mnohoobročí jeho talentu hudebního a výtvarného, jejichž součástí je ostatně i jeho vlastní bodypainting. Opera-oratorium Údolí suchých kostí vychází z ojedinělého starozákonního textu o vzkříšení z knihy proroka Ezechiela. Křivánkův text začíná krátce arabštinou, přechází do latiny a končí češtinou. Právě v češtině nacházíme „katarzi“, srozumitelně vyjádřený vztah Boha (a ovšem také autorů opery-oratoria) k lidstvu, k nám: „Nic nevědí, nic nechápou, tápou v tmách a celá země v základech se hroutí. Nevěří v nic, ba ani v sebe samé.“ Lidstvo (sbor) odpovídá nepoučitelně: „A v co a čemu věříš Ty, Bože?“
Dílo je obtížné zejména pro sbor, který musel kromě svého těžkého pěveckého partu zvládnout i jevištní akce, bylo však nastudováno s obdivuhodnou přesností, pečlivostí a s velkým nasazením. Zajímavě sestavený byl kvartet sólistů, mezi nimiž byl slibný měkký baryton jevištně nadaného Tomáše Krále (Ezechiel), krásným znělým basem obdařený Jan Šťáva (Bůh), pěvecky solidní Markéta Cukrová (Šemuel – Ochránce) a Zora Jandová jako Šemchazaj – Pokušitel, jemuž propůjčila nepřehlédnutelnou pohybovou kultivovanost a výrazovou srozumitelnost. Aktuálnost starozákonního vzkříšení suchých kostí až do podoby živých lidí, kteří však nejsou schopni se poučit ze svých mnohaletých zkušeností a dělají stále znovu a znovu tytéž chyby, je zřejmá. V režii muzikální Linky Keprtové a v choreografii Davida Strnada (scéna a kostýmy Marie Blažková ) se lidé pohybují jakoby v kruhu, zabržděni nákupními vozíky všudypřítomných hypersupermarketů, stoupajícími posléze vzhůru do provaziště, aby jimi byli v závěru opět zavaleni, přitištěni k zemi. Někteří z nich se marně brání, ale valná většina podléhá díky své pasivní slabosti.
Byl to večer potěšující cílevědomostí mladého hudebního a divadelního podhoubí, které dává naději, že je v něm umělecký potenciál, který už záhy (věřím tomu) poznáme v divadelní praxi. Gratulujeme ke krásně oslavenému výročí (včetně charitativní výstavy a více než zajímavé přednášky ing. Aleše Svobody o brněnském podzemí a o jeho chystané rekonstrukci podporované Evropskou unií)! Po delší době jsem opět jednou měla pocit, že má skálopevná víra v následující generace je opodstatněná.
