Dirigent Jan Zbavitel odvedl svou práci na inscenaci Musorgského opery Boris Godunov (verze Rimského-Korsakova) více než poctivě. Kvalitně hrající orchestr, vynikající sbor, dobří sólisté – vše na patřičné hudebně dramatické úrovni. Režisérka Inga Levant a výtvarník Friedrich Eggert se rozhodli, že nepotřebují původní historickou podobu carské pompy a zbědovaného davu a přenesli děj do nedávného současna. Značně tím ztížili hereckou i pěveckou práci především představiteli cara Borise (na premiéře Jevhen Šokalo), oblečeného do šedivého „myšího“ obleku a jen výjimečně
zahaleného do carského roucha se vznešenou čapkou na hlavě. Pěvec se marně pokoušel být postavou se zřejmým charismatem vůdce „národa“. Když se k němu ještě připojily jeho děti s vychovatelkou – všichni ve vojenských uniformách, princezna Xénie s rudým šátkem na krku, bylo toho plebejského až dost. Ale ta studená „vojenská dohlížitelka“ zpívala (režijnímu záměru navzdory!?) – jako chlácholivá a milující carská chůva. Carovým obřím znakem, který slavnostně odhalují na začátku opery k jeho inauguraci, bylo velké kladivo. Sbor, oblečený do těch nejpestřejších oděvů ze „second handu“, s rudými vlaječkami v rukou, nebyl víc než nezajímavou, byť i pestrobarevnou masou. Jurodivý, velmi dobře zazpívaný Petrem Levíčkem, je pouze jednou postavou z mnoha. Jeho (opět!) šedý oblek, tentokrát na holém těle, spolu se zelenou „zmijovkou“ mu příliš neposloužil k tomu, aby byl oním ze všech nejnuznějším obecním bláznem, který ve své jednoduchosti smí vyslovit i moudrá věštecká slova. Obvykle po Jurodivém vyžadují jakýsi „výraz mezi nebem a zemí“ – pořád slyším pana Vladimíra Krejčíka, který svou záměrně klouzavou intonací dovedl vyvolat dojem geniálního nevinného pomatence, při jehož zpěvu jezdil mráz po zádech. Pan Levíček, zřejmě na přání režisérky(?), dirigenta(?), obou(?) svůj part „jen“ čistě a kultivovaně zazpíval.
Musorgského Boris Godunov stojí a padá se svým titulním představitelem. Jevhen Šokalo by byl býval mohl být možná dobrým Godunovem, ale jako prvoplánová připomínka současného ruského vládce Putina není přesvědčivý. Sborové scény vyzněly jen díky pěveckému výkonu, připravenému sbormistrem Josefem Pančíkem hudebně působivě, inscenačně však byly bezvýrazné. Scénografie dovršila dílo zkázy výmalbou „paneláku“ zvaného Kreml (stále se opakující motiv kladiva). Inscenátoři si mysleli, že když příběh zaktualizují, přiblíží jej divákům. K tomu použili drastické momenty: carův syn Fjodor si zkouší otcovu carskou čapku těsně před tím, než Boris naposledy vydechne. Vzápětí jej zavraždí. Stane se tak opět díky bojarovi Šujskému (Václav Málek), kreatuře hraničící s karikaturou, která tady „nesejde z jeviště“.
Ne každá aktualizace napomůže vyznění díla. Místo aby tu diváka oslovila historická paralela, z níž by si sám mohl vyvodit mnoho faset příběhu, který se příliš neliší od dnešních politických hrátek, byla mu předložena „předžvýkaná“ vize režisérky a výtvarníka. Byla to exhibice inscenátorů, kteří nedokázali využít dramatické operní hudby k vytvoření strhujícího divadelního výrazu. Paní režisérka se po premiéře klaněla v černé „teplákové soupravě“ – jako by tím chtěla dokreslit svůj inscenační záměr.
