V pátek 2. 6. 2023 dozněly poslední takty letošního ročníku mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Mnohé nasvědčuje tomu, že rok 2023 se zařadí mezi úspěšné, když ne rovnou mezi nejúspěšnější ročníky mladší historie nejstaršího českého hudebního festivalu. Debut finského mladíka Klause Mäkelä, hostování Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu s britskou hvězdou Danielem Hardingem nebo aplaudovaná vystoupení ansámblů staré hudby (Les Talens Lyriques) i tvorby nejsoudobější (Klangforum Wien) zaujaly publikum i obec hudebních kritiků. O to více jsem byl zvědavý na závěrečný koncert, který měl opět jednou na programu Beethovenovu Devátou symfonii s jejím závěrečným sborově extatickým apelem na humanitu, bratrství a úctu k vesmírné harmonii. Vzácným hostem festivalového finále byl německý dirigent, klavírista a vždy vítaný host českých podií Christoph Eschenbach, který se narodil před třiaosmdesáti lety v časech a v podmínkách, jež připomínají dnešní východ Evropy s jeho dětskými sirotky a válečnými uprchlíky. Málokterý z žijících německých dirigentů prožil již jako dítě na vlastní kůži, co znamenají slova „Wem der grosse Wurf gelungen, eines Freundes Freund zu sein“.

Festival Pražské jaro hostil v pondělí 29. května renomovaný francouzský barokní soubor Les Talens Lyriques. Mistři francouzské barokní artikulace působí na scéně již více než 30 let a jejich dirigent a cembalista Christophe Rousset dostal za svoji celoživotní práci krom jiných i nejvyšší francouzské vyznamenání, řád rytíře Čestné legie. Pondělní večer v Rudolfinu měl tedy patřit k tomu nejlepšímu, co letošní program PJ pro barokní milovníky nabízí. Vždyť Rousset se svou partou mnohokrát dokázal, že mezi barokní elitu v Evropě jednoznačně patří. Přesto jsem po pondělním koncertě odcházel z Rudolfina se smíšenými pocity.

Tomáš Víšek je nejen výborný klavírista a neúnavný průzkumník skrytých zákoutí klavírní literatury, ale také člověk obdařený mimořádným smyslem pro humor. V úterý 30. května 2023 oslavil své šestašedesátiny. Den předtím, v pondělí 29. května, vystoupil ve Studiu Ypsilon (s nímž řadu let spolupracuje) na recitálu nazvaném Ještě je mi 56 pozpátku. Ten název vypadá trochu jako rébus, ale je to rébus lehce rozluštitelný: klavírista tím chtěl připomenout, že pondělek 29. května je posledním dnem, kdy je mu ještě pouhých pětašedesát.

Igor Levit je jedním z nejosobitějších a nejpozoruhodnějších současných pianistů a na letošním Pražském jaru patřil k nejzářivějším hvězdám. Pro svůj festivalový recitál (Rudolfinum, 25. května 2023) si připravil velmi zvláštní program, který v žádném případě nelze označit za „tuctový“.

Koncert, který nabídlo Pražské jaro svému publiku v Rudolfinu v úterý 23. května, náležel k největším festivalovým magnetům. Přestože na programu byla výhradně soudobá, ba dokonce nejsoudobější hudba, což se mohlo zdát z hlediska dramaturgického hodně riskantní, bylo Rudolfinum vyprodané do posledního místa. Pořadateli se totiž podařilo pro tento koncert angažovat dvě skutečné superhvězdy: k dirigentskému pultu České filharmonie byl přizván proslulý americký minimalista John Adams, považovaný za žijící legendu, a v jeho klavírním koncertu vystoupil jako sólista neméně proslulý islandský pianista Víkingur Ólafsson. Adams navštívil Prahu vůbec poprvé, Ólafssona měli pražští posluchači možnost slyšet už vloni v dubnu, kdy provedl s Českou filharmonií nezapomenutelným způsobem Mozartův Klavírní koncert č. 23 A dur K 488.

Bavorští rozhlasoví symfonici s Danielem Hardingem přivezli na letošní Pražské jaro Sedmou symfonii Gustava Mahlera a korunovali tím tento ročník. Slovem strhující, oslňující, brilantní provedení, v celku i v detailu, bylo názorným dokladem toho, co znamená tradice. Přesněji, co může znamenat, je-li tato tradice cílevědomě pěstována, rozvíjena a po dlouhá léta naplňována konkrétním obsahem.

Od založení starobrněnského kláštera, jehož součástí je nádherný gotický chrám, uplynulo 700 let. Je to místo spjaté v dějinách s mnoha významnými osobnostmi, nelze nezmínit G. J. Mendela, z hudební oblasti vzpomeňme alespoň Leoše Janáčka, který sem byl ve svých jedenácti letech přijat do fundace, kterou tehdy vedl Pavel Křížkovský. Pod názvem „Klášter cisterciaček na Starém Brně a jeho zakladatelka královna Alžběta“ se v Brně uskutečnila ve dnech 22.–24. května 2023 mezinárodní vědecká konference, která se věnovala nejen osobnosti donátorky Elišky Rejčky, ale nejrůznějším společenským a uměleckohistorickým aspektům oné dávné doby.

Hned dvakrát jsme měli příležitost slyšet na letošním Pražském jaru vynikajícího francouzského cembalistu Jeana Rondeaua. V sobotu 20. května vystoupil v Anežském klášteře se sólovým recitálem, o den později, v neděli 21. května, se představil – opět v Anežském klášteře – jako člen souboru Nevermind.

Koncertní cyklus Břevnovská hudební setkání pořádá agentura Auramusica již od roku 2014 s vytříbenou dramaturgií dr. Ilji Šmída a vybudovala pevnou pozici cyklu v pražském kulturním dění. V jeho rámci vystupují jak renomovaní, tak i mladí talentovaní interpreti klasické hudby, kteří zaujali četné abonenty a přidávají se stále další posluchači se zájmem o vynikající koncerty. Praha 6 poskytuje záštitu koncertům konaným v Tereziánském sále Břevnovského kláštera a v kostele Církve československé husitské v centru Dejvic.

Česká filharmonie v desátých letech zvala k hostování nadějné mladé dirigenty ze světa. Bylo to poslechově přínosné a coby zrcadlo domácímu hudebnímu životu inspirující. Bohužel od toho možná nejen z provozních důvodů odstoupila. Festival Pražské jaro šel českou cestou a naštěstí vytrval. A tak si během let odbyli debut například dirigenti Marek Šedivý, Jiří Rožeň, Robert Kružík a Marek Prášil. Všichni potvrdili svůj talent a v té či oné míře se prosadili v Česku i v cizině. Letos dalo Jaro 22. 5. šanci Aleně Hron (rozené Jelínkové), která dokončuje své studia na Zürcher Hochschule der Künste, přičemž ji blahodárně podporuje nejen její okolí, ale i Hudební nadace Stadler-Trier. Ukázala velmi silný talent a potěšilo mě, že Česká republika má další výbornou dirigentku.