Koncert Slovenské filharmonie 3. března v Bratislavě recenzovala v maďarské a anglické publikaci Papageno americká novinářka Alexandra Ivanoff, která žije již osm let v Budapešti. Z angličtiny přeložila Mirka Zemanová.

1. března jsem navštívil v Malém Španělském sále ve Španělské ulici v Praze na Vinohradech komorní koncert 8. ročníku cyklu „Setkávání“. V tomto cyklu koncertů zve zakladatel Zdeněk Zahradník své hosty různých profesí, kteří vyprávějí o svých setkáváních s hudbou. V minulosti se tak publikum setkalo kupříkladu s redaktorem a moderátorem Václavem Žmolíkem, držiteli Ceny ČT za přínos kultuře manželi Radanou a Jiřím Waldovými, hudebním publicistou Janem Králíkem, lékařem Cyrilem Höschlem a jeho manželkou, akademickou malířkou Jitkou Štenclovou, operním režisérem Tomášem Pilařem, zvukovým mistrem Ondřejem Urbanem, houslistou Bohuslavem Matouškem, herečkou azakladatelkou Léčivého divadla Gabrielou Filippi, hercem Divadla Na Vinohradech Jiřím Žákem, s klavíristou Radoslavem Kvapilem, zakladatelkou Mezinárodního festivalu koncertního melodramu Věrou Šustíkovou, s klarinetistou Jiřím Hlaváčem, který vzpomínal také na českého skladatele působícího v USA – nositele Pulitzerovy ceny – Karla Husu, s předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR 1993-2012, houslistou a zakladatelem Nového smyčcového kvarteta, karikaturistou Pravoslavem Kohoutem a jeho manželkou, akademickou malířkou Helenou Konstantinovou.

Jarní část tradičních hudebních salonů Pražské múzy v kostele sv. Vavřince pod Petřínem otevřel ve středu 15. března koncert Guitarra Cantate. Zakladatelka Pražských múz mezzosopranistka Eva Garajová zde představila společný projekt s kytarovým duem Siempre Nuevo, tvořeném Patrickem Vacíkem a Matějem Fremlem. Pěvkyně známá svým mimořádným vztahem k písňové literatuře vytvořila s vynikajícími kytaristy unikátní repertoárově bohatý program jak s originálními skladbami českých a španělských autorů, tak s písňovými cykly, kde původní klavírní doprovod upravili kytaristé pro své nástroje plnohodnotně pro přirozené vyznění českých písní; v písních španělských zněly jejich transkripce zcela autenticky.

Kostel sv. Vavřince, sídlo Pražského jara i jeho komorní koncertní sezóny, hostilo ve čtvrtek 9. března violový večer. Vystoupil na něm violista Petr Verner a klavíristka Slávka Vernerová. Manželská dvojice vystupuje pod názvem Spring Duo, i když častěji je můžeme slyšet v Klavírním kvartetu Antonína Dvořáka, se kterým natočili už dvě oceňované desky s hudbou Dvořáka a Schumanna. Tento večer ovšem patřil viole, a do malého kostela dokonale zapadl. Svatý Vavřinec je vzácný komorní prostor, který spojuje starobylost s téměř domovskou komorní atmosférou. Zatímco ve velkých sálech se viola může ztrácet, tady byl prostor zcela zaplněn jejím zvukem v důvěrné blízkosti. Sólista koncert přátelsky uváděl, nabídl ovšem náročnou a všestranně zajímavou dramaturgii.

K sepsání této glosy mě přivedlo večerní teatrum v katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha… Uvedení do funkce prezidenta jsem viděl podruhé. Poprvé to bylo 2. února 1993 – prezident Václav Havel, dramatik, spisovatel a exdisident, podruhé 8. března 2023 – prezident Petr Pavel, exgenerál a exšéf vojenského výboru NATO.

Svět českých smyčcových kvartet je bohatý – nejen na záplavu skvělé hudby od 19. století po současnost, ale i na mezinárodně zdatné soubory. Bohužel státní podpora je téměř nulová, a ta veřejná pozůstává hlavně v hostování v komorních cyklech festivalů a orchestrů. Pravda, máme Český spolek pro komorní hudbu, ale ten není samospasitelný. Pakliže se chce smyčcové kvarteto uživit, musí si hledět ciziny. Ze zoufalství pak některé formace pořádají vlastní projektové cykly. A tak před šesti lety založilo Zemlinského kvarteto celoroční sérii 4plus. Od „konkurence“ (Český spolek pro komorní hudbu, Euroart…) se liší snahou propojit hudbu s uměním tance (hlavně Pražský komorní balet) a pevným lokálním ukotvením ve Velkém sále Městské knihovny v Praze. A samozřejmě i vyhraněným programem. V tomto roce jsou jeho tématem česko-španělské dialogy, tedy za pomoci Instituto Cervantes a Acción Cultural Española nabízet platformu pro spolupráci českých a španělských umělců a dialog hudebních kultur.

…zaslechla jsem úryvek hovoru na zastávce tramvaje cestou z premiéry juniorského souboru Balet NdB 2 na komorní scéně brněnské Reduty.

Posledního únorového dne večer se v brněnském Besedním domě v rámci komorního cyklu Spolku přátel hudby uskutečnil klavírní recitál Igora Ardaševa, který přednesl skladby z pera Mozarta, Beethovena, Schumannové a Schumanna.

Je 2. leden 1942, koncentrační tábor Terezín. Rafael Schächter uvedl Messa da Requiem Giuseppa Verdiho, zádušní mši za zemřelé, vlastně uctění mrtvých bývalých, současných i budoucích. (On sám byl přesunut 16. 10. 1944 do Osvětimi a zemřel při pochodu smrti na přelomu let 1944/45. Neoficiální provedení muselo být určitě před 6. zářím 1943, kdy byla z Terezína transportována do Osvětimi řada sboristů.) Na počátku jistě nebylo snadné prosadit v židovském ghettu uvedení ryze katolické mše. Nicméně Schächterovi se podařilo spoluvězně přesvědčit, že náboženský obsah přesahuje myšlenka spravedlivého potrestání těch, kteří rozpoutali peklo na zemi, na které dopadne spravedlivý „den hněvu“. Jak aktuální v současné válce na Ukrajině, jež nese znaky genocidy! Requiem aeternam dona eis, Domine, et lux perpetua luceat eis – Odpočinutí věčné dej jim, o Pane, a světlo věčné ať jim svítí.

Sobotním koncertem České filharmonie vyvrcholila rezidence mezzosopranistky Magdaleny Kožené a dirigenta sira Simona Rattla v této sezoně. A jako předcházející pražská vystoupení těchto umělců přinesl i tento večer (25. února) mimořádný zážitek. Sevřený program – dvě skladby Roberta Schumanna a dva písňové cykly Bohuslava Martinů – dal posluchačům možnost koncentrace. V úvodu zazněla Schumannova předehra k opeře Jenovéfa, op. 81, která však na jevištích nezdomácněla, a tak se předehra uvádí samostatně jako efektní součást koncertního repertoáru. Dramatické peripetie manželů Siegfrieda a Jenovéfy a zrádného Gola ústí v radostné shledání páru, hudební ztvárnění vyznívá až hrdinsky. Orchestr za řízení Simona Rattla hrál měkce, dirigent rozvážně budoval gradaci s pomocí jednotlivých plynulých frází, které dynamicky vzrůstaly i padaly do tichých poloh, hudba se lehce vznášela a současně dramaticky kypěla, každý detail byl zřetelný.