Po úvodu letošního festivalu Janáček Brno, který se nesl ve znamení nevšedního až mimořádného spojení Janáčkovy poslední opery Z mrtvého domu a scénického provedení jeho Glagolské mše v ambiciózním ztvárnění, se pozornost přesunula ke koncertní části této takřka tři týdny trvající události. Ve čtvrtek 4. listopadu se proto příznivci festivalu sešli v sále Stadionu na brněnské Kounicově ulici, místě spojeném nejen se Sokolem, ale právě i s osobou Leoše Janáčka. Jeho Šumařovo dítě, které zahájilo program večera, bylo doplněno díly Antona Rubinsteina a Vladimíra Sommera. Pod taktovkou Marka Ivanoviće se kromě později jmenovaných sólistů a Pražského filharmonického sboru představil Symfonický orchestr Českého rozhlasu.

Jedna z prvních věcí, kterou si našinec představí pod pojmem „pravoslaví“, je krásná starobylá hudba. Známe ji z koncertů i rozhlasového vysílání. Kdo se ale vydá do některého z českých pravoslavných chrámů, aby pravoslavnou duchovní hudbu slyšel v autentickém prostředí, může být rozčarovaný. O to více vyniká činnost Spolku Philokallia, který se snaží úroveň pravoslavné hudby u nás pozvednout a každoročně pořádá mezinárodní festival Archaion Kallos.

Abonentní koncert České filharmonie řady B1 měl na pořadu jediné dílo, 7. symfonii e moll Gustava Mahlera. Nepatří svou délkou kolem 80 minut k těm kratším, ale určitě k těm enigmatickým a ironickým. K záhadným dílům noci, oslavujícím spíše její démony než serenádovou romantiku. A to přestože Mahler v jedné větě použil mandolínu a kytaru, jako ikon nočních zastaveníček. Tonální zakotvení v e moll je velice vratké, 1. věta vede z h moll do e moll, a Finale je celé v C dur. Symfonie měla svou premiéru 19. září 1908 v Praze, pod taktovkou autora, jenž řídil spojené orchestry České filharmonie a Neues Deutsches Theater, tedy až po třech letech po dokončení, a byla přijata takřka bezvýhradně pozitivně. Vzbudila nadšení i Arnolda Schönberga, jenž se stal po mnohem méně úspěšné vídeňské premiéře jejím oddaným advokátem. Možná dokonce kvartové paralelismy 1. věty ovlivnily traktaci jeho zásadního díla na prahu atonality, Komorní symfonie č. 1 z roku 1906. Přítomen byl ovšem, vedle Bruno Waltera, i mladý Otto Klemperer, jenž pak dával celý život Symfonii v extrémně volných tempech (100 minut).

Zřídka lze vyslechnout a vidět orchestr Národního divadla, obvykle skrytý pod scénou, jak hraje nahoře na jevišti. Takto 23. 10. zazněl koncert věnovaný dílům tří osobností, které se ve funkci šéfa opery výrazně a zásadně podílely na formování její podoby. Pod taktovkou dirigenta a nového hudebního ředitele Roberta Jindry zazněly koncertní skladby Bedřicha Smetany, Karla Kovařovice a Otakara Ostrčila.

Letošní 48. ročník ostravského festivalu soudobé tvorby Hudební současnost je již v plném proudu – po úvodním setkání s regionálními komponisty a následujících dvou koncertech, na kterých měli posluchači šanci vyslechnout si Orchestra Zelí-Potkan a soudobé oratorium s novoliturgickými a staroduchovními texty ostravského skladatele Daniela Skály, přišel v pondělí 24. října čas na druhý večer s ostravskými skladateli. Interpretace skladeb Petry Šuško, Vladimíra Studničky, Rudolfa Kubína, Miroslava Klegy, Ireny Szurmanové, Zbyňka Přecechtěla a Eduarda Dřízgy se v prostoru galerie PLATO Ostrava chopili hudebníci z Benda Quartet.

Slušelo by se říct: zaplať Pánbůh za film Il Boemo. Snímek líčící osudy pozapomenuté hvězdy italského operního světa 2. poloviny 18. století, Čecha Josefa Myslivečka, je poctivý i záslužný. A navíc zajímavý i z filmařského hlediska – především díky obrazové koncepci a soundtracku. Chybí mu ale spád. Dvě hodiny dvacet minut tak můžou některým divákům dělat trošku potíže.

Mezinárodní festival koncertního melodramu Melodramfest oslavil své 25. výročí slavnostním koncertem 9. října 2022 v Galerii HAMU, v Lichtenštejnském paláci. Jde o první koncert podzimní festivalové řady, který Společnost Zdeňka Fibicha uspořádala ve spolupráci s Katedrou hudební teorie HAMU. V rámci programu festivalu to byl však již koncert druhý.

3729. Tolik dnů zbývalo ve čtvrtek 6. října 2022 do 31. března 2032, kdy si světová kulturní veřejnost připomene 300. výročí narození Franze Josepha Haydna. Italský dirigent a hráč na zobcovou a příčnou flétnu Giovanni Antonini stál v roce 2014 u zrodu projektu, který má tento haydnovský Advent zkrátit a zkrášlit nastudováními a následnými studiovými záznamy všech Haydnových symfonií. Ani pandemie covidu-19 nevzala italskému dirigentu, jeho souborům Il Giardino armonico a Basilejskému komornímu orchestru a skupině haydnovských badatelů chuť pokračovat v mnohaletém maratonu, který má v úplnosti oživit skladatelovo symfonické dílo, zpřítomnit jeho rozmanité kvality a definovat interpretační standardy pro 21. století. Zatím jsem tomuto projektu přihlížel a držel palce jen zpovzdálí a sledoval jej prostřednictvím dosud dvanácti vyprodukovaných hudebních nosičů s přibližnou třetinou Haydnova symfonického odkazu. První říjnový čtvrtek jsem si však nenechal ujít první z dvojice vídeňských abonentních koncertů koncertní řady Haydn 2032. Na programu večera v Brahmsově sále Vídeňského spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni byla trojice raných Haydnových symfonií a nejstarší ze tří dochovaných houslových koncertů, a to v Antoniniho nastudování a v podání Basilejského komorního orchestru hrajícího na dobové nástroje a jejich kopie.

Když v roce 1961 zakládali Václav Neumann a violista Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK Hubert Šimáček komorní orchestr s ambicí sdružit v něm výjimečné muzikantské osobnosti, možná netušili, že Pražští komorní sólisté (PKS) budou po jednašedesáti letech nejstarším ansámblem svého druhu v Česku. Během dlouhé historie orchestr poté vedli Libor Pešek, Václav Jírovec, Pavel Hůla či Bohuslav Matoušek, úzce spjata s ním byla cembalistka Zuzana Růžičková. V roce 2013 se uměleckým ředitelem obnoveného orchestru stal hornista a dirigent Radek Baborák, role koncertního mistra se ujal houslista Jan Mráček. Těleso, které je v této sezoně rezidenčním souborem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, se představilo na zahajovacím koncertě svého cyklu v sobotu 8. října v kostele svatých Šimona a Judy. V jeho podání zazněly skladby Edwarda Elgara, Aarreho Merikanta, Pietra Antonia Locatelliho a Benjamina Brittena.

Letošní 16. ročník Třebíčského hudebního festivalu si za své motto zvolil slova: „Lux aeterna“ – ještě předtím, než však stejnojmenný program ve středu 12. října zazní v třebíčském kostele Proměnění Páně, zahájila festival v pátek 7. října v třebíčské zadní synagoze produkce oratoria brevis Legenda o svaté Ludmile z pera zpěváka a skladatele Jiřího Miroslava Procházky, který se zhostil i role vypravěče. Po jeho boku vystoupili sopranistka Kristýna Kůstková, altistka Lucie Karafiátová a tenorista Vincenc Ignác Novotný. Varhanní part interpretovala na pozitiv Daniela Valtová Kosinová. Před samotným oratoriem brevis však byly uvedeny také vybrané árie z díla Georga Friedricha Händela, ve kterých se jednotliví zpěváci mohli přestavit sólově.