Koncertní provedení kteréhokoli operního díla nemůže být ničím víc než invalidní podobou operní inscenace, neboť pouze ona je adekvátním tvarem onoho Gesamtkunstwerku. Stává se, že se provedení hudební složky operního díla ujme nedivadelní symfonická instituce, avšak u divadla, zejména pak u vrcholového podniku dotovaného ministerstvem kultury považuji koncertní uvedení opery za dramaturgické faux pas. Můžeme připustit výjimky, u nichž by koncertní provedení opery bylo ospravedlnitelné, Janáčkova Věc Makropulos by k nim však patřit neměla tím spíš, že je v podstatě konverzačním typem opery. Leoš Janáček je výsostným dramatikem a stěží můžeme připustit, že by některá z jeho oper (co například Její pastorkyňa?) nebyla v Národním divadle uvedena ve své celistvé podobě, tedy jako inscenace. Proč tedy koncertní verze Věci Makropulos?

Čtvrteční večer mezinárodního festivalu Dvořákova Praha, věnovaný vystoupení amerického komorního souboru Juilliard String Quartet, byl otevřen zajímavým způsobem. Uvedením díla u nás prakticky neznámé autorky, britské skladatelky jamaického původu, Eleanor Albergy (1949). Tím dílem byl 2. Smyčcový kvartet z roku 1994. Výrazně formovanou kompozicí, postavenou na blokovém kontrastu, proniká všudypřítomný temperament rytmického živlu, jasně etnického zabarvení. Místy snad karibské provenience? Většinou však jako by k nám tato hudba přicházela odevšad a odnikud, jak je dnes příznačné pro fenomén world music. A to přesto, že se tato artificiální kompozice samozřejmě od vrstvy populárního mainstreamu jasně odděluje sofistikovanějším designem. Ale žijeme v době, kdy se i tzv. vážná hudba chce líbit a bojuje o uznání mezi širokými posluchačskými vrstvami.

Středeční večer mezinárodního festivalu Dvořákova Praha s Royal Philharmonic byl zahájen změnou v programu, kterou uvedl chatrnou angličtinou jeho hudební ředitel Vasilij Petrenko. Následoval Nimrod z Variací Enigma z pera anglického skladatele Edwarda Elgara – a těžko si věru představit vhodnější kousek, který by zazněl na počest zesnulé britské královny Alžběty II. Provedení nemohu hodnotit, neboť jsem to celé probrečel. Ale asi to hráli dobře. Nic jiného se od špičkového londýnského tělesa, založeného roku 1946 Sirem Thomasem Beechamem, ani nedalo čekat.

Málokdo možná tuší, že v místě, jež je natrvalo spojeno se jmény Jana Wericha a Vladimíra Holana, probíhá již druhým rokem festival Klasika u Wericha. Navzdory své mladosti a nižší etablovanosti v povědomí milovníků vážné hudby je na úvod vhodné podotknout, že svou dramaturgickou pestrostí a lákavým výběrem muzikantských osobností se tento festival může hrdě postavit do předních pozic tuzemské kultury pořádání komorních koncertů. Z podkroví budovy, která jímavě zprostředkovává dialog mezi přírodním klidem a městským ruchem, se v takovou chvíli stává koncertní sál, v němž se propojuje úcta k umění s nebývale vřelou, místy až familiární atmosférou. Závěrečným číslem druhého ročníku festivalu Klasika u Wericha se 13. 9. stal Rakouský koncert, v němž excelovali sopranistka Kristýna Kůstková, basbarytonista Lukáš Bařák a klavírista Ahmad Hedar. Toto dobře sehrané a mezi sebou zdařile komunikující těleso vytvořilo útulné prostředí prostoupené přesvědčivými uměleckými výkony a zábavnou, byť poněkud rozkročenou, dramaturgií.

Máte rádi olympijské hry? Pokud ano, jistě sledujete zahajovací a závěrečný ceremoniál. Když na plochu olympijského stadionu vstoupí obvykle početná výprava Spojených států amerických, ochozy ovládne nadšení. Přinejmenším z dlouhého zástupu sportovců a jejich doprovodu v dobře padnoucích sportovních uniformách, nemluvě o medailích houpajících se na hrudích většinou velmi úspěšných amerických olympijských výprav. Podobný pocit jsem měl při takřka desetiminutových závěrečných ovacích v Rudolfinu v neděli 11. 9. 2022, kdy festivalové publikum nadšeně aplaudovalo Clevelandskému orchestru, jednomu z nejlepších severoamerických symfonických těles (ne-li nejlepšímu, jak by jistě přitakali jeho fanoušci a promotéři). Hostování Clevelandského orchestru pod taktovkou jeho dlouholetého šéfa, v Praze dobře známého a vždy vítaného Franze Welsera-Mösta, zůstane v paměti jako jeden z vrcholů letošního ročníku mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Clevelandští symfonikové zvítězili v desetibojařské disciplíně, která vyžaduje letitý trénink, železnou disciplínu, vizionářského trenéra a informované publikum. Celý večer totiž náležel jen a pouze hudbě Richarda Strausse.

V pátek 9. září 2022 vstoupil do své druhé třetiny aktuální ročník Svatováclavského hudebního festivalu. Letos již podruhé přivítal na pomyslném podiu před oltářem evangelického Kristova kostela v Moravské Ostravě orchestr PKF – Prague Philharmonia, tentokrát s jeho šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem, který na festivalu debutoval. Vzácným hostem, který společně s prvním domácím komorním orchestrem vyprodal nejspíše největší ostravský nekatolický chrám, byl Adam Plachetka. Před festivalové publikum se vrátil po dlouhých osmnácti letech. Ostravě vzácní festivaloví hosté zaplnili kostelní lavice a posunuli začátek koncertu o dobrou čtvrthodinu, kterou si návštěvníci, protipožárním opatřením navzdory, vystáli před úzkým chrámovým portálem. Úzká je cesta, která vede do nebe, pomyslel jsem si. Kdo si však vystál zdánlivě nekonečnou řadu před zahájením koncertu, byl odměněn zážitkem, který by snad obstál i před nebeskou porotou.

Vynikající houslista Jan Mráček, dnes právem oceňovaný jako jeden z nejlepších, zahájil spolu s klavíristou Lukášem Klánským nový ročník renomovaného koncertního cyklu Novofest, pořádaného ve Velkém sále Novoměstské radnice v Praze. V úterý 6. září nadchl Jan Mráček zcela zaplněný sál Novoměstské radnice mistrovským podáním dramaturgicky zajímavě sestaveným programem svého recitálu, který po loňské pauze konečně mohl přednést posluchačům.

Ve čtvrtek 8. září 2022, právě v den 181. narozenin Antonína Dvořáka, zazněly opět na schodech pražského Rudolfina skladatelovy slavnostní fanfáry k otevření Jubilejní zemské výstavy v Praze v roce 1891. Publikum mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha jim na rozdíl od kolemjdoucích obvykle nevěnuje zaslouženou pozornost a spěchá po červeném koberci do Rudolfina. K vlastní škodě, protože i tato stručná příležitostná kompozice pro soubor trubačů s tympánistou, kterou festivalová dramaturgie každoročně probouzí k životu, nese Dvořákův řemeslně dokonalý rukopis. Úvodní večer Dvořákovy Prahy již tradičně náležel dvěma nejvýznamnějším skladbám autorova amerického období, Violoncellovému koncertu h moll op. 104 a Symfonii č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“. Osobně bych kompozice raději slyšel v opačném pořadí, tedy chronologicky, ale tradice velí „nejprve koncert, potom symfonie“. Škoda, vynikla by tak dramaturgie Dvořákova amerického příběhu, který započal pomalou introdukcí k Novosvětské a skončil závěrečnou gradací violoncellového koncertu.

Festival Prague Sounds vstoupil do nadcházející koncertní sezony originálním způsobem: nechal vybudovat na Vltavě mezi Žofínem a mostem Legií plovoucí scénu a v pátek 2. září večer na ní uvedl koncert České filharmonie. Hudební produkce nesla název Koncert pro Evropu a byla vnímána jako významná společenská událost – konala se totiž u příležitosti českého předsednictví v Radě evropské unie a festival Prague Sounds ji pořádal ve spolupráci s Úřadem vlády. Koncert byl mj. vysílán v přímém přenosu na ČT1, ČT art a na evropském kulturním kanále Arte Concert.

Již po devatenácté v pátek 2. 9. 2022 otevřely své brány Svatováclavskému hudebnímu festivalu a jeho posluchačům a příznivcům chrámy, kostely a modlitebny rozličných náboženských společností v Ostravě a v celém Moravskoslezském kraji. Svatováclavský hudební festival přežil pubertální léta i pandemii covid-19 a blíží se dospělé dvacítce. Za dvě desetiletí existence si vychoval a rozmazlil věrné publikum, které zaplnilo při zahajovacím koncertu lavice ostravské katedrály Božského Spasitele, druhého největšího římskokatolického kostela na celé Moravě. V úvodu večera dostali slovo reprezentanti místní a krajské samosprávy a apoštolský administrátor. Všichni hovořili vážně, věcně, stručně. Vzácně se shodli, že jediný autor večera – Wolfgang Amadeus Mozart – komponoval v kontaktu s transcendentnem a „neměl to jen tak ze sebe“. Dramaturgická sázka na Mozarta mohla působit omšele a nepříliš inspirovaně. Opak byl však pravdou. Mozartova tvorba nezaznívá v Ostravě s pravidelností, které je hodna, a málokdy na úrovni, kterou vyžaduje. Proto byl úvodní večer letošního ročníku, v němž je Mozartovi bez ohledu na jakákoliv výročí věnována eminentní pozornost, skutečnou lekcí v Mozartovi, a to pro publikum i účinkujícím.