Je 2. leden 1942, koncentrační tábor Terezín. Rafael Schächter uvedl Messa da Requiem Giuseppa Verdiho, zádušní mši za zemřelé, vlastně uctění mrtvých bývalých, současných i budoucích. (On sám byl přesunut 16. 10. 1944 do Osvětimi a zemřel při pochodu smrti na přelomu let 1944/45. Neoficiální provedení muselo být určitě před 6. zářím 1943, kdy byla z Terezína transportována do Osvětimi řada sboristů.) Na počátku jistě nebylo snadné prosadit v židovském ghettu uvedení ryze katolické mše. Nicméně Schächterovi se podařilo spoluvězně přesvědčit, že náboženský obsah přesahuje myšlenka spravedlivého potrestání těch, kteří rozpoutali peklo na zemi, na které dopadne spravedlivý „den hněvu“. Jak aktuální v současné válce na Ukrajině, jež nese znaky genocidy! Requiem aeternam dona eis, Domine, et lux perpetua luceat eis – Odpočinutí věčné dej jim, o Pane, a světlo věčné ať jim svítí.

Sobotním koncertem České filharmonie vyvrcholila rezidence mezzosopranistky Magdaleny Kožené a dirigenta sira Simona Rattla v této sezoně. A jako předcházející pražská vystoupení těchto umělců přinesl i tento večer (25. února) mimořádný zážitek. Sevřený program – dvě skladby Roberta Schumanna a dva písňové cykly Bohuslava Martinů – dal posluchačům možnost koncentrace. V úvodu zazněla Schumannova předehra k opeře Jenovéfa, op. 81, která však na jevištích nezdomácněla, a tak se předehra uvádí samostatně jako efektní součást koncertního repertoáru. Dramatické peripetie manželů Siegfrieda a Jenovéfy a zrádného Gola ústí v radostné shledání páru, hudební ztvárnění vyznívá až hrdinsky. Orchestr za řízení Simona Rattla hrál měkce, dirigent rozvážně budoval gradaci s pomocí jednotlivých plynulých frází, které dynamicky vzrůstaly i padaly do tichých poloh, hudba se lehce vznášela a současně dramaticky kypěla, každý detail byl zřetelný.

V úterý 21. února provedl Pražský filharmonický sbor ve Dvořákově síni pražského Rudolfina Válečné requiem Benjamina Brittena, součást koruny duchovních kompozic 20. století (Martinů: Polní mše, Honegger: Jana z Arku na hranici, Messiaen: Offrandes oubliées, Pärt: Pašije pode sv. Jana, Penderecki: Polské requiem, Schönberg: De profundis, Stravinskij: Requiem Canticles). Známý je jeho příběh, kdy premiéra zazněla v roce 1962 v částečně obnovené katedrále sv. Michaela v Coventry, zničené za války leteckým úderem Luftwaffe. U nás je však málo známý obsah díla, protože se uvádí jen výjimečně. Je těžké důstojně naplnit požadavky a představy skladatele. Brittenův 66. opus vyžaduje mimořádné nasazení.

Vlivem různých závazků nenabízí Česká filharmonie moc ryze českých programů. Když už, tak jsou to povětšinou stále se vracející díla nebo premiéry současné hudby. Na málo známá díla českých klasiků prostě nezbývá v itineráři našeho prvního orchestru moc místa. Ocenil jsem tedy projekt hudby českých klasiků.

Čtrnáctého února si křesťanská minorita připomíná popravu svatého Valentýna, přičemž dle legendy jsou tři možnosti – 269, 270 nebo 273 po Kristu. V nemilost císaře Claudia II. přišel oddáváním mladých římských párů. Nejdříve anglosaské země, později celý Západ pak spojil pohanskou tradici s křesťanskou a majorita slaví tento den jako „svátek lásky“, přičemž rádi zapomínáme na mučednictví biskupa a misionáře San Valentina.

Hobojista Vilém Veverka se v průběhu své umělecké kariéry věnuje s vrcholnými výkony doma i v zahraničí klasické hudbě od baroka po současnost, rozšířil své umění hobojové hry na artové ztvárnění rocku, jazzu či swingu založením ansámblu Ultimate W Band a nyní přichází s dalším posunem faktických možností hudby a nalézáním nových hudebních spojení. V pondělí 13. února představil v sále pražské Novoměstské radnice svůj koncept Nového koncertu, který s názvem Ekstase připravil společně se sopranistkou Alžbětou Poláčkovou a harfistkou Kateřinou Englichovou. V programu koncertu se skladbami Franze Liszta, Almy Mahler, jejíž píseň inspirovala k názvu večera, dále George Gershwina a Leonarda Bernsteina, uvádí Vilém Veverka princip Nového koncertu jako artový záměr realizace skutečné podoby živého umění jako celku, aby tato koncepce také hudebně rezonovala s představou vývoje jevištně dramatického umění. Trio vynikajících interpretů nastudovalo známá i méně známá díla s virtuózní výrazovou a technickou bravurou a dalo jim díky velkému tvůrčímu potenciálu novou podobu. Ta obohacuje kompozice svobodným přístupem k interpretaci při zachování vnějších i vnitřních hodnot a zaujme nevšedním rozvrstvením melodických a harmonických prvků každé jednotlivé skladby.

Velmi působivou inscenaci vzácně uváděné Gluckovy opery Armide nastudovala pro významnou pařížskou scénu Opéra Comique švýcarská herečka a režisérka Lilo Baur; hrál výborný soubor Les Talens Lyriques pod taktovkou jeho zakladatele, dirigenta a proslulého cembalisty Christopha Rousseta. Opera změnila můj názor na Glucka – ne však úplně.

Abonentní koncert České filharmonie A4 (byl jsem přítomen druhé repríze 10. února) patřil mezi zážitky, kdy si říkám, že svět klasické hudby má budoucnost a nárok na život ve světě, který jinak řeší jiná témata a kde je okrajovým jevem.

Hudební festival Znojmo dělá pro českou hudební kulturu už 18 let obdivuhodnou práci. Dlužno dodat – poněkud v utajení. V daleké Praze se o něm moc neví a pro masová média občas existuje hlavně kvůli projektům Pavla Šporcla. Z doby nedávné dvě oratoria – Haydnův Návrat Tobiáše a Telemannův Den posledního soudu. Pro moravský festival je téměř nemožné prorazit do hlavního města. Nedivím se tedy, že spojil síly s poněkud tajemným Českým královským institutem a uspořádal barokní spanilou jízdu na Pražský hrad. Ve středu 8. února tak byli zástupci české a mezinárodní hudební obce, šlechty, duchovenstva, politiků v čele s ministrem kultury a lobbistů včetně Petra Koláře, možného budoucího hradního Machiavelliho, konfrontováni s hudbou Benátčana, skladatele a cellisty Antonia Caldary.