Tak, jako jsou měsíce září a říjen v Olomouci dlouhá léta ve znamení Podzimního festivalu duchovní hudby, tak k této akci již několik sezón neodmyslitelně patří Ensemble Inégal se svým uměleckým vedoucím a dirigentem Adamem Viktorou. Ten i v letošním roce pokračuje v uvádění méně známých hudebních děl, čím seznamuje posluchače se skvosty, které se na našich i světových pódiích vyskytují spíše sporadicky – v rámci předchozích sezón festivalu to byla jak díla z oblasti staré hudby (Zelenka, Monteverdi, či J. C. Fischer), tak také díla Arvo Pärta či Afreda Schnittkeho.

Předem musím čtenáře upozornit, že na následujících řádcích se klasické hudební kritiky nedočká. Pokud ji očekává, ať raději dál nečte. Přináším spíše svědectví či sled postřehů o výjimečném večeru u příležitosti jedné z nejatraktivnějších hudebních událostí sezóny, kterou nepochybně zahajovací koncert České filharmonie je. Nebudu v detailech analyzovat výkony jednotlivých nástrojových skupin ani hledat chyby, kritizovat interpretaci či přinášet srovnání s jinými orchestry. Problém není v mém nedostatku kompetence, uměleckého úsudku či kritického myšlení. Stručně řečeno, jsem zde jakožto pozorovatel, který v malém českém rybníčku klasické hudby působí v úplně jiné roli. A proto si ani v nejmenším nedovolím být nahodilým kritikem hudebních výkonů jednoho večera, do kterého velké množství lidí vložilo maximum své tvůrčí energie, zápalu a disciplíny. Přesto vám zkusím o zahajovacím koncertě podat co nejvěrnější reflexi.

V sobotu 1. října se rozezněl další z koncertů 16. ročníku Abonentního cyklu Ensemble Inégal 2022, který se už tradičně koná v kostele Panny Marie pod řetězem v Praze. Ensemble Inégal provedl výběr tří anthemů cyklu Chandos Anthems G F. Händela. Při současných změnách ve struktuře i ústavním uspořádání Suverénního řádu Maltézských rytířů je na místě otázka, jestli sobotní koncert v tomto řádovém kostele nebyl bohužel jedním z posledních.

Letošní festival Dvořákova Praha nabídl osm koncertů osmi úspěšných mladých smyčcových kvartet. Já jsem bohužel stihl jen tři, a závidím všem, kteří vyslechli více. Málokdy lze v krátkém časovém úseku porovnat způsob interpretace několika špičkových souborů, zvláště když úkolem každého z nich je provedení jednoho z Dvořákových kvartetních opusů.

V neděli 25. 9. 2022 vyvrcholil závěrečným koncertem mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha. Hosty festivalového finále byli britský dirigent Daniel Harding a Symfonický orchestr Švédského rozhlasu. Nepostarali se o pouhou festivalovou tečku, ale dokonale vygradované finále. Zatímco Harding, takřka padesátník s klamavým vzezřením mladíčka, náleží ve své generaci k nejžádanějším dirigentským osobnostem a oblíbeným uměleckým partnerům sólistů všech možných žánrů, švédský rozhlasový orchestr platí vedle dánských rozhlasových symfoniků za přední rozhlasové těleso severní Evropy. Dirigenta i jeho orchestr slýcháme v Praze zřídka. S o to větším napětím jsem očekával, jak dopadne jejich festivalový debut.

Komorní řadu mezinárodního festivalu Dvořákova Praha zakončil večer, jehož sestavě vévodilo jedno jméno. Martha Argerich. Každý, kdo sleduje vývoj světového klavírního umění v posledních šedesáti, sedmdesáti letech, ví dobře, co tento pojem obnáší. Věhlasnou argentinskou pianistku tedy netřeba blíže představovat a jsem rád, že si to mohu s čistým svědomím odpustit. Nestačila by mi celá noc na to, abych sepsal jen nějaký povrchní medailonek. A k čemu to, když jsou o této legendě klavíru sepsány knihy. Argerich není jen jednou z největších pianistek historie: její legenda je stále živá a patří spolu s Marií João Pires k největším pianistkám současnosti. Jen jedno je v jejím přístupu nepochopitelné, že se od konce sedmdesátých let vyhýbá celovečerním sólovým recitalům. Když po koncertě v Concertgebouw v dubnu 1979 oznámila, že končí se sólovou koncertní činností, zavládlo mezi jejími obdivovateli všeobecné zděšení. Ve známé edici Philips, Great Pianists of the 20th Century, má dva svazky – jen pro představu, např. Ivo Pogorelich, její chráněnec, zde není vůbec zastoupen, vedle mnoha dalších fenomenálních pianistů. V roce 1965 vyhrála Chopinovu Varšavu, o 15 let později již seděla v tamější porotě, z níž však vystoupila na prostest právě proti vyloučení Pogoreliche už ve 3. kole, následována Nikitou Magaloffem. Od té doby se skutečně dají její sólová vystoupení spočítat na prstech jedné ruky. Věnuje se nahrávání, založila či spoluzaložila několik festivalů, pravidelně vystupuje se svými přáteli na komorních koncertech v Luganu či Verbieru, abych jmenoval jen dva renomované festivaly. Komořina jí pomáhá v tom, aby se na pódiu, jak říká, necítila tak opuštěná.

Ve své nové programové řadě nazvané Dvořákova Praha na Bořislavce uvádí festival Dvořákova Praha čtyři koncerty mladých interpretů v atriu nákupního a administrativního komplexu Bořislavka Centrum v Praze-Vokovicích. Na třetím koncertě (20. září 2022) vystoupil Kukal Quartet a klavírista Matouš Zukal.

Mezi dramaturgicky nejprogresivnější projekty mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha náleží jeho volná operní řada. V roce 2014 ji zahájila obnovená premiéra operní prvotiny Antonína Dvořáka Alfred na německé libreto Theodora Körnera. O pět let později vůbec poprvé zazněla první verze skladatelovy komické opery Král a uhlíř. Operní projekty jsou pro festival náročným počinem, proto jsme si museli počkat další tři roky na nový festivalový operní večer. Letos jím bylo koncertní, chvílemi takřka poloscénické nastudování Dvořákova předposledního operního díla Rusalka. Před koncertem i po něm si bylo možno klást otázku, zda je koncertní nastudování Rusalky legitimní, když jde o jediné Dvořákovo operní dílo, které od premiéry v roce 1901 v podstatě nikdy neopustilo česká operní jeviště a dnes je nejhranější českou romantickou operou za hranicemi, navzdory pověsti o „neoperním Dvořákovi“. Skladatelova symfonická opera s významnou rolí orchestru ovšem unese i nastudování bez vizuální složky, o čemž se přesvědčilo hluboce koncentrované a bouřlivě aplaudující publikum prvního z trojice plánovaných provedení v pondělí 19. 9. 2022 (další 21. a 23. 9. 2022).

Mezinárodní společnost Josefa Bohuslava Foerstera uspořádala symbolicky v den narození Antonína Dvořáka, tedy 8. září, hudební pořad s názvem Kantoři a žáci v komorním díle J. B. Foerstera. Netradičně pojatý večer se konal v sále Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského. Jeho součástí bylo i mluvené slovo a díky tomu se připomněla mimo jiné dvě výročí osobností, jejichž životní osudy se protnuly právě s Foersterovými: 150 let od narození skladatelova dlouholetého přítele Františka Bílka a 110 let od úmrtí Josefa Václava Sládka, jehož tvorbu Foerster celý život obdivoval a na jehož texty komponoval.

Pražské jaro, Concentus Moraviae, Svatováclavský hudební festival, janáčkovský festival v Ostravě, Euroart a další mocně vstupují do světa komorní hudby. K nim se řadu let důstojně řadí Dvořákova Praha. V médiích je však málo reflektováno, kolik toho za dobu své existence tento festival pro komorní hudbu udělal. Letošek a příští rok jsou pod „kurátorstvím“ Pavel Haas Quarteta. Ve spolupráci s Akademií klasické hudby letos pozval do Prahy mimo jiné Jerusalem Quartet, Bennewitzovo kvarteto a Zemlinského kvarteto. Poslední jmenované hrálo 17. 9. v Anežském klášteru. Magická atmosféra hlavního sálu bývalého konventu jej inspirovala ke skvělému výkonu.