Česká mezzosopranistka Magdalena Kožená zpívá v komorním duu s britsko-japonskou pianistkou Mitsuko Uchidou již mnoho let, a je to spojení přinášející krásné plody. To ukázalo i jejich letošní vystoupení na Pražském jaru, laděném na výlučně francouzskou notu. Průřez písňovou tvorbou Clauda Debussyho, doplněný cyklem Oliviera Messiaena, však odhalil i určité limity, pokud jde o žánrové rozpětí české pěvkyně.

Cecilia Bartoli není jen operní zpěvačka, při svém temperamentu zvládá zároveň i manažerské posty, od roku 2012 je uměleckou ředitelkou Svatodušního festivalu v Salcburku a od počátku ledna ředitelkou Opéra de Monte Carlo. V roce 2016 iniciovala vznik orchestru barokních nástrojů Les Musiciens de Prince-Monaco, s nímž do Prahy přijela, a který je v její Opéra de Monte Carlo rezidenčním orchestrem. Vede jej od roku 2019 jako šéfdirigent Gianluca Capuano. Jede-li Cecilia Bartoli koncertovat s doprovodným orchestrem, aby připomněla velkého barokního kastráta Farinelliho (Farinelli a jeho současníci), pak neváhá ani chvíli a ke svému zpěvu připojí i herecké etudy na téma hostující hudební společnosti. Na pódiu je připraven cestovní kontejner, z něhož jakýsi dejme tomu komorník, garderobiér, obratně postaví pro pěvkyni minišatnu s líčícím stolkem a je připraven ji oddaně obsluhovat, starat se o ni. Orchestr má s sebou výrazné instrumentální osobnosti, které jsou nadány také schopností improvizace a všem nechybí smysl pro humor. Cecilia Bartoli se postupně rozezpívává, dokonce bych si dovolila říct, že celý večer vrcholí až závěrečným přídavkem, v němž je v bohatých koloraturách Farinellimu nejblíže. Nejen co do bohatých melismat, ale také v podobě barokně bohatého zlatého kostýmu s ostře červenými pštrosími pery. Od jednotlivého čísla k dalšímu postupuje Bartoli s přestávkami, které jsou naplněny převleky, hraným odpočinkem i vtipnou interakcí s garderobiérem, který zjevně ovládá dobový tanec a „donutí“ pěvkyni, aby vystřihla krátký temperamentní taneček.

Rezidenčním umělcem 78. mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro je violista Antoine Tamestit, což je už samo o sobě sympatické. Nečekaně silný příklon vedení festivalu k opomíjené viole není však jen v jeho dvou koncertech (20. 5. – Tamestit, Tiberghien, 21. 5. – Faust, Tamestit), ale i v uspořádání violové soutěže, jejíž porotu vedl. Pozoruhodná sestava vedla festival k realizaci speciálního koncertu, na němž se představili všichni členové soutěžní komise. A tak pražskojarní sobota 13. května byla doslova violová – dopoledne matiné v Anežském klášteru, večer finále soutěže. 

Mám-li rozvést tvrzení z webu ČT, pak tedy tento ročník Pražského jara patří k těm zahájeným Smetanovou Mou vlastí. Přitom právě tato instituce by měla dobře vědět, že Mou vlastí je PJ zahajováno nikoli téměř každoročně, jak se vytrvale objevuje na jejích webových stránkách, ale bez výjimky vždy, a to už od zakladatelského roku 1946. Myšlenka zahajovat PJ právě Mou vlastí byla dokonce jedním z ideových pilířů tohoto festivalu, spolu s uváděním Beethovenovy Deváté symfonie na závěr, a i když festival už není pokaždé zakončován Devátou, Smetanův symfonický chef-d’œuvre otevírá festival vždy. Česká televize ostatně přenáší toto slavnostní zahájení už drahně let – nevím to přesně na rok, ale myslím, že od doby, kdy přímý přenos byl technologicky v jejích silách – a od té doby rovněž bez výjimky. Tak i letos. Tentokrát i za ceremoniální přítomnosti prezidenta s chotí, přivítaných vřelým potleskem. K přenosu samému jen tolik, že málokdy má kritik možnost přijít z živého koncertu a bezprostředně poté si srovnat kvalitu TV zvukového přenosu s tím, co na vlastní uši slyšel. A varuji každého, kdo by si chtěl udělat obrázek o úrovni provedení jen na základě poslechu ČT, ať už živého přenosu či jeho záznamu. Byly to dva zcela nesouměřitelné vjemy.

V rámci oslav 150. výročí brněnského Besedního domu pořádá Filharmonie Brno cyklus koncertů, které dramaturgicky vycházejí z památných historických večerů, které se v sále brněnské kulturní dominanty odehrály. Jedním z nich je rovněž Lidový koncert z neděle 20. listopadu 1892, který pořádal Brněnský odbor Národopisné výstavy v Praze a jehož „dramaturgem“ byl Leoš Janáček. Brněnské publikum čekal výběr z Janáčkových lidových úprav, Dvořákova předehra Můj domov, Křížkovského sbory Pastýř a poutníci a Výprask, a především vystoupení velických hudců a tanečníků. Koncert Janáček a Horňácká muzika, kterým Filharmonie Brno tento Lidový koncert 4. a 5. května připomněla sestával z koncertního provedení baletu Rákos Rákoczy Leoše Janáčka, který doplnila lidová hudba Horňácké kapely Petra Mičky v sestavě Petr Mička (první housle), Aleš Mička (druhé housle), Marek Smaženka (violové kontry) a David Řičica (kontrabas). Všichni členové kapely rovněž zpívali. O sborové party se postarali zpěváci Českého filharmonického sboru Brno pod vedením Petra Fialy a jako sólisté vystoupili Tereza Hromádková (soprán), Marie Vrbová (alt), Michal Kuča (tenor), Tomáš Chloupek (baryton) a Václav Jeřábek (bas). Orchestr Filharmonie Brno řídil šéfdirigent tělesa Dennis Russell Davies. Páteční repríza, které se účastnil autor tohoto textu, byla živě přenášena stanicí ČT Art a během přestávky byla v rámci přenosu uvedena rovněž premiéra dokumentu Já, Besední dům.

Pro většinu lidí byla sobota 6. května klidným dnem volna, pro mnohé dnem královské korunovace Karla alias Charlese III. a Camilly Britské, pro menší skupinu znamenala koncert PKF – Prague Philharmonia, pro Ukrajince byla dalším válečným dnem, kdy zemřelo mnoho lidí, pro mě to byly hlavně narozeniny vnučky, kterých jsem byl přítomen jen díky WhatsAppu.

Na závěrečném koncertu abonentní řady „B“ 26. dubna 2023 ve Dvořákově síni Rudolfina nabídla Česká filharmonie svým posluchačům exkluzívní program: Klavírní koncert fis moll op. 20 Alexandra Skrjabina a Smuteční symfonii c moll Asrael op. 27 Josefa Suka. Neméně exkluzívní byli i hostující umělci – pianista Daniil Trifonov a dirigent Jakub Hrůša.

Tento text není nezaujatou recenzí. Otevřeně přiznávám, že nejsem odbornicí na pěveckou techniku, zato jsem už léta uhranutá Zimní cestou Franze Schuberta. Díky YouTube i dostupným nahrávkám jsem doslova zhltla, co bylo dostupné – počínaje panem Božským (myslím tím Dietricha Fischera-Dieskaua, kterého v mých uších už asi nikdo z trůnu nesesadí) přes Petera Schreiera, Petera Pearse, Jonase Kaufmanna, Marka Padmora, Thomase Hampsona, Romana Janála, Adama Plachetku, Jana Martiníka až po tu pro mě nejvíc vzrušující interpretaci – Iana Bostridge. Na YouTube je nepřeberně Bostridgeových nahrávek Schuberta – můžete si je poslechnout s klavíristy Juliem Drakem, Leifem Ovem Andsnesem, Thomasem Adèsem, pozoruhodný, vyzrále čistý je záznam z festivalu komorní hry v Utrechtu z roku 2016, kde Bostridge vystoupil s klavíristkou Saskií Giorgini. A to nemluvím o jeho posedlosti tímto Schubertovým písňovým cyklem. Nejen kniha, která má tuto obsesi v podtitulu, ale i přednášky a dokumenty dokládají, jak je Bostridge tímto Schubertovým cyklem fascinován.

Představme si následující imaginární situaci: počátkem čtyřicátých let 19. století se lipskými ulicemi prochází trojice zcestovalých třicátníků se saskými kořeny – Mendelssohn, Schumann a Wagner. Ten první zrovna pracuje na Skotské symfonii a scénické hudbě k Shakespearově pohádce Sen noci svatojánské. Ten druhý právě dopsal Jarní symfonii a komponuje orientální oratorium o padlém andělu s názvem Ráj a Peri. A ten třetí dopsal Bludného Holanďana, připravuje drážďanskou premiéru Rienziho a v hlavě se mu rodí romantická opera z německého středověku Tannhäuser. Pošťuchují se, dobírají navzájem, na veřejnosti se chválí, v skrytu však žárlivě střeží jeden druhého. Do hudebních dějin vstoupí každý ve svém žánru. Kdo dnes zná Wagnerovu jedinou symfonii nebo jeho oratorium Večeře apoštolů? Obdobně je tomu s rozsáhlou liturgickou tvorbou Mendelssohnovou nebo jeho kdysi populárními dvojzpěvy. A Schumann? Ten je přece mistr klavírní miniatury a uchvacující vypravěč lyrických písňových příběhů. Kdo zná u nás jeho oratoria?