Čtrnáctého února si křesťanská minorita připomíná popravu svatého Valentýna, přičemž dle legendy jsou tři možnosti – 269, 270 nebo 273 po Kristu. V nemilost císaře Claudia II. přišel oddáváním mladých římských párů. Nejdříve anglosaské země, později celý Západ pak spojil pohanskou tradici s křesťanskou a majorita slaví tento den jako „svátek lásky“, přičemž rádi zapomínáme na mučednictví biskupa a misionáře San Valentina.

Hobojista Vilém Veverka se v průběhu své umělecké kariéry věnuje s vrcholnými výkony doma i v zahraničí klasické hudbě od baroka po současnost, rozšířil své umění hobojové hry na artové ztvárnění rocku, jazzu či swingu založením ansámblu Ultimate W Band a nyní přichází s dalším posunem faktických možností hudby a nalézáním nových hudebních spojení. V pondělí 13. února představil v sále pražské Novoměstské radnice svůj koncept Nového koncertu, který s názvem Ekstase připravil společně se sopranistkou Alžbětou Poláčkovou a harfistkou Kateřinou Englichovou. V programu koncertu se skladbami Franze Liszta, Almy Mahler, jejíž píseň inspirovala k názvu večera, dále George Gershwina a Leonarda Bernsteina, uvádí Vilém Veverka princip Nového koncertu jako artový záměr realizace skutečné podoby živého umění jako celku, aby tato koncepce také hudebně rezonovala s představou vývoje jevištně dramatického umění. Trio vynikajících interpretů nastudovalo známá i méně známá díla s virtuózní výrazovou a technickou bravurou a dalo jim díky velkému tvůrčímu potenciálu novou podobu. Ta obohacuje kompozice svobodným přístupem k interpretaci při zachování vnějších i vnitřních hodnot a zaujme nevšedním rozvrstvením melodických a harmonických prvků každé jednotlivé skladby.

Velmi působivou inscenaci vzácně uváděné Gluckovy opery Armide nastudovala pro významnou pařížskou scénu Opéra Comique švýcarská herečka a režisérka Lilo Baur; hrál výborný soubor Les Talens Lyriques pod taktovkou jeho zakladatele, dirigenta a proslulého cembalisty Christopha Rousseta. Opera změnila můj názor na Glucka – ne však úplně.

Abonentní koncert České filharmonie A4 (byl jsem přítomen druhé repríze 10. února) patřil mezi zážitky, kdy si říkám, že svět klasické hudby má budoucnost a nárok na život ve světě, který jinak řeší jiná témata a kde je okrajovým jevem.

Hudební festival Znojmo dělá pro českou hudební kulturu už 18 let obdivuhodnou práci. Dlužno dodat – poněkud v utajení. V daleké Praze se o něm moc neví a pro masová média občas existuje hlavně kvůli projektům Pavla Šporcla. Z doby nedávné dvě oratoria – Haydnův Návrat Tobiáše a Telemannův Den posledního soudu. Pro moravský festival je téměř nemožné prorazit do hlavního města. Nedivím se tedy, že spojil síly s poněkud tajemným Českým královským institutem a uspořádal barokní spanilou jízdu na Pražský hrad. Ve středu 8. února tak byli zástupci české a mezinárodní hudební obce, šlechty, duchovenstva, politiků v čele s ministrem kultury a lobbistů včetně Petra Koláře, možného budoucího hradního Machiavelliho, konfrontováni s hudbou Benátčana, skladatele a cellisty Antonia Caldary.

První únorový večer České filharmonie ve Dvořákově síni Rudolfina (abonentní koncert B4) otevřelo jedno velké dramaturgické překvapení – třívětá Symfonie č. 5 g moll velvarského rodáka Leopolda Koželuha (1747–1818). Přiznám se bez mučení, že jsem tuto kompozici slyšel poprvé v životě, a jen tak na její nastudování prvním českým orchestrem s hostujícím dirigentem Johnem Eliotem Gardinerem nezapomenu.

Každé setkání České filharmonie se sirem Johnem Eliotem Gardinerem má punc výjimečnosti. Legendární dirigent v sobě nezapře člověka, který hledá ideální výrazové prostředky, preciznost a specifika. Nejinak tomu bylo s koncertem 1. února v pražském Rudolfinu, který byl podle jeho přání český. Většinou má novinář snahu určit vrchol koncertu, jenže tentokrát byly v podstatě vrcholy tři, jakýsi hudební Mont Blanc.

Ve třetím lednovém týdnu se dramaturgové České filharmonie rozhodli zariskovat. Na programu abonentního koncertu koncertní řady C s hlavním hostujícím dirigentem Tomášem Netopilem byla totiž jedna světová premiéra soudobé kompozice domácího autora střední generace a dvě skladby nejspíše nejhranějších českých skladatelů 19. a 20. století, které jsou však v novém tisíciletí na koncertních podiích spíše popelkou. Nebudu Vás napínat. Dramaturgická sázka na nejistotu při současných interpretačních kvalitách České filharmonie rozhodně vyšla. A posluchači, po nichž zela v přízemí řada sedadel prázdnotou, ostrouhali.

V tyto napínavé předvolební dny umělecký zážitek obzvláště potěší. Neděle 8. ledna uvítala na uzavřeném jevišti Stavovského divadla pány Jiřího Hájka (zpěv) a Zdeňka Klaudu (klavír), kteří v tomto neobvyklém komorním prostředí uvedli písňový cyklus Franze Schuberta (1797–1828) Zimní cesta (Winterreise) na texty básní jeho generačního souputníka Wilhelma Müllera (1794–1827). Schubert jej zkomponoval rok před svou smrtí a všimněme si, že skladateli i básníkovi byla dopřána opravdu jen velmi krátká doba života. Původně je cyklus psán pro tenor, ale často jej zpívají například barytonisté, jak se stalo i teď. Čtyřiadvacet písní je pestrobarevným kaleidoskopem výpovědí, které nám sděluje osamělý poutník konfrontující se se svými pocity a zážitky. Jako korálky navléká postupně jednotlivá témata v barvitých obrazech, které v něm vzbuzují nejen osobní vzpomínky, ale i krajina, jíž kráčí.

Oslavy letošního 100. výročí narození Viktora Kalabise zahájil 15. ledna koncert pořádaný Nadačním fondem Viktora Kalabise a Zuzany Růžičkové uvedením autorových Symfonických variací pro velký orchestr, op. 24 v provedení PKF – Prague Philharmonia v Rudolfinu. Nadační fond založený v roce 2000 Viktorem Kalabisem a Zuzanou Růžičkovou si klade za cíl péči o dílo Viktora Kalabise, ale také podporu mladých talentovaných umělců. Oba manželé se pilně věnovali svému poslání, po smrti Viktora Kalabise v roce 2006 a Zuzana Růžičková pokračovala v nahrávání jeho kompletního díla až do své smrti v roce 2017.