Český pianista Igor Ardašev zahájil třetí, předposlední večer Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného vídeňskou klasikou, nejprve Mozartovými Variacemi na Duportův Menuet D dur, KV 573 a poté Sonátou C dur č. 3 z haydnovské trojice sonát Ludwiga van Beethovena.

Tradiční podzimní benefiční koncerty Institutu Bohuslava Martinů (IBM) přinášejí vždy skladby tohoto autora v pestré paletě komorní tvorby. Na letošním koncertu vystoupili v úterý 8. listopadu v Barokním refektáři Profesního domu Matematicko-fyzikální fakulty UK dva skvělí a mezinárodně uznávaní umělci, violoncellista Petr Nouzovský a klavírista Martin Kasík, kteří kromě skladeb Bohuslava Martinů uvedli také hudbu Klementa Slavického a Roberta Schumanna.

Druhý večer Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného otevřela ruská pianistka Anna Vinnickaja, vítězka bruselské Queen Elisabeth Competition v roce 2007. Rodačka z Novorosijsku zahájila své vystoupení Preludiem, fugou a variacemi op. 18 Césara Francka, původně varhanní kompozicí. Franck ji napsal jako součást Six pièces pour le grande orgue v roce 1862, tedy v době, kdy v celé Evropě vrcholil kult varhan na koncertním pódiu. Dnes však dílo provádějí stejně často i klavíristé, liší se ovšem jednotlivými transkripcemi. Vinnickaja si zvolila úpravu Theo Wegmanna, švýcarského varhaníka i pianisty, který rezignoval na velký varhanní zvuk a spíše se snažil prodat klavír. Franckovo dílo zapůsobí svou výraznou, vřele diatonickou melodikou, i bez nosných pedálových tónů, jako vděčný a vhodný úvod do večera.

Festival Janáček Brno zahájilo zdejší Národní divadlo 2. listopadu premiérou svého operního souboru, dvojdílným večerem sestaveným z opery Z mrtvého domu a Glagolské mše od Leoše Janáčka. Jiří Heřman, šéf brněnského operního souboru a režisér dvojinscenace, označuje za autora tohoto dramaturgického spojení dirigenta Jakuba Hrůšu, čerstvě designovaného budoucího hudebního ředitele Royal Opera House, Covent Garden, Londýn, který premiéru dirigoval. Obě díla byla uvedena ve své původní verzi.

V sobotu 5. listopadu 2022 zahájil svůj desátý ročník Klavírní festival Rudolfa Firkušného. Ve vyprodané Dvořákově síni Rudolfina vystoupil Leif Ove Andsnes, jeden z nejvýznamnějších a nejžádanějších současných pianistů. Skromný sympatický umělec byl v roce 2013 uveden do Síně slávy časopisu Gramophone, je mj. držitelem sedmi cen Gramophone (tu poslední získal v letošním roce) a jedenáctkrát byl nominován na Grammy Award. V pomyslném žebříčku nejlepších světových klavíristů by se určitě umístil v první desítce. Pro tuzemské posluchače je tento norský umělec o to zajímavější, že má vřelý vztah k české hudbě. Sympatie budí i jeho občanské postoje, o nichž se můžeme dočíst v Andsnesově osobním komentáři k festivalovému programu, který je otištěný v programové brožuře.

V současných velmi rušných dnech hudebního Brna nabídla 4. listopadu HF JAMU ve spolupráci s Klubem moravských skladatelů nesmírně zajímavý večer komorní tvorby k osmdesátým narozeninám Jana Šimíčka, vynikajícího klavíristy, skladatele a rozhlasového hudebního redaktora. A také nadšeného jazzmana. Program přinesl v premiérách čtyři sklady sugestivně přibližující autorovu schopnost osobitě vyjadřovat různé nálady, osobní prožitky a inspirace, stejně jako využívat zvukové možnosti různých nástrojových obsazení.

Po úvodu letošního festivalu Janáček Brno, který se nesl ve znamení nevšedního až mimořádného spojení Janáčkovy poslední opery Z mrtvého domu a scénického provedení jeho Glagolské mše v ambiciózním ztvárnění, se pozornost přesunula ke koncertní části této takřka tři týdny trvající události. Ve čtvrtek 4. listopadu se proto příznivci festivalu sešli v sále Stadionu na brněnské Kounicově ulici, místě spojeném nejen se Sokolem, ale právě i s osobou Leoše Janáčka. Jeho Šumařovo dítě, které zahájilo program večera, bylo doplněno díly Antona Rubinsteina a Vladimíra Sommera. Pod taktovkou Marka Ivanoviće se kromě později jmenovaných sólistů a Pražského filharmonického sboru představil Symfonický orchestr Českého rozhlasu.

Jedna z prvních věcí, kterou si našinec představí pod pojmem „pravoslaví“, je krásná starobylá hudba. Známe ji z koncertů i rozhlasového vysílání. Kdo se ale vydá do některého z českých pravoslavných chrámů, aby pravoslavnou duchovní hudbu slyšel v autentickém prostředí, může být rozčarovaný. O to více vyniká činnost Spolku Philokallia, který se snaží úroveň pravoslavné hudby u nás pozvednout a každoročně pořádá mezinárodní festival Archaion Kallos.

Abonentní koncert České filharmonie řady B1 měl na pořadu jediné dílo, 7. symfonii e moll Gustava Mahlera. Nepatří svou délkou kolem 80 minut k těm kratším, ale určitě k těm enigmatickým a ironickým. K záhadným dílům noci, oslavujícím spíše její démony než serenádovou romantiku. A to přestože Mahler v jedné větě použil mandolínu a kytaru, jako ikon nočních zastaveníček. Tonální zakotvení v e moll je velice vratké, 1. věta vede z h moll do e moll, a Finale je celé v C dur. Symfonie měla svou premiéru 19. září 1908 v Praze, pod taktovkou autora, jenž řídil spojené orchestry České filharmonie a Neues Deutsches Theater, tedy až po třech letech po dokončení, a byla přijata takřka bezvýhradně pozitivně. Vzbudila nadšení i Arnolda Schönberga, jenž se stal po mnohem méně úspěšné vídeňské premiéře jejím oddaným advokátem. Možná dokonce kvartové paralelismy 1. věty ovlivnily traktaci jeho zásadního díla na prahu atonality, Komorní symfonie č. 1 z roku 1906. Přítomen byl ovšem, vedle Bruno Waltera, i mladý Otto Klemperer, jenž pak dával celý život Symfonii v extrémně volných tempech (100 minut).

Zřídka lze vyslechnout a vidět orchestr Národního divadla, obvykle skrytý pod scénou, jak hraje nahoře na jevišti. Takto 23. 10. zazněl koncert věnovaný dílům tří osobností, které se ve funkci šéfa opery výrazně a zásadně podílely na formování její podoby. Pod taktovkou dirigenta a nového hudebního ředitele Roberta Jindry zazněly koncertní skladby Bedřicha Smetany, Karla Kovařovice a Otakara Ostrčila.