Koncertní cyklus Břevnovská hudební setkání pořádá agentura Auramusica již od roku 2014 s vytříbenou dramaturgií dr. Ilji Šmída a vybudovala pevnou pozici cyklu v pražském kulturním dění. V jeho rámci vystupují jak renomovaní, tak i mladí talentovaní interpreti klasické hudby, kteří zaujali četné abonenty a přidávají se stále další posluchači se zájmem o vynikající koncerty. Praha 6 poskytuje záštitu koncertům konaným v Tereziánském sále Břevnovského kláštera a v kostele Církve československé husitské v centru Dejvic.

Česká filharmonie v desátých letech zvala k hostování nadějné mladé dirigenty ze světa. Bylo to poslechově přínosné a coby zrcadlo domácímu hudebnímu životu inspirující. Bohužel od toho možná nejen z provozních důvodů odstoupila. Festival Pražské jaro šel českou cestou a naštěstí vytrval. A tak si během let odbyli debut například dirigenti Marek Šedivý, Jiří Rožeň, Robert Kružík a Marek Prášil. Všichni potvrdili svůj talent a v té či oné míře se prosadili v Česku i v cizině. Letos dalo Jaro 22. 5. šanci Aleně Hron (rozené Jelínkové), která dokončuje své studia na Zürcher Hochschule der Künste, přičemž ji blahodárně podporuje nejen její okolí, ale i Hudební nadace Stadler-Trier. Ukázala velmi silný talent a potěšilo mě, že Česká republika má další výbornou dirigentku.

V neděli 21. května proběhl v pražském Rudolfinu další ze stěžejních koncertů MHF Pražské jaro. Rezidenční umělec letošního festivalu, francouzský violista Antoine Tamestit (mimochodem letos i ve funkci předsedy poroty prvního ročníku Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro v oboru viola) při svém posledním ze svých tří koncertních vystoupení tentokrát spojil své výjimečné umění s německou houslovou virtuoskou Isabelle Faust, s níž tvoří již několik let ustálené duo. Nedělní koncert těchto dvou hvězd současného interpretačního nebe z děl Monsieura de Sainte-Colombe, W. A. Mozarta, G. Kurtága a B. Martinů byl skutečně netradičním a výjimečným komorním zážitkem.

Antoine Tamestit, 1979, mi připadá jako nenápadný demiurg mezi violovým vesmírem a pozemšťany. Každé jeho rezidenční vystoupení na letošním festivalu Pražské jaro bylo něčím nezapomenutelné. Bylo tomu tak i na recitálu 20. května ve Dvořákově síni Rudolfina, kdy byl jeho partnerem báječný klavírista Cédric Thiberghien, 1975 (s Jiřím Bělohlávkem a BBC Symphony kdysi nahrál Brahmsův První koncert; je uměleckým partnerem i Aliny Ibragimovy a Stéphana Degouta).

Před dychtivě očekávaným prvním vystoupením světoznámého souboru Les Talens Lyriques v Praze, pod taktovkou Christopha Rousseta (Rudolfinum, 29. května), jsem zastihla jeden z jejich nedávných koncertů v Londýně, druhý ve Vídni. Výrazný rozdíl v jejich dramaturgii ukázal pozoruhodnou šířku repertoáru ansámblu.

Ve čtvrtek 18. 5. 2023, v den stého výročí zahájení pravidelného vysílání československého rozhlasu, náleželo festivalové podium Pražského jara ve Smetanově síni Obecního domu v Praze Symfonickému orchestru Českého rozhlasu. Jeho dějiny jsou v podstatě dějinami československého a českého rozhlasu. Proto byla k festivalovému vystoupení dnes již jediného českého rozhlasového symfonického orchestru upřena adekvátní pozornost. Zvláště, když byl k dirigentskému pultu povolán německý dirigent střední generace Cornelius Meister, hudební ředitel největší německé operní scény ve Stuttgartu, který dříve strávil řadu let v čele rozhlasových symfoniků ve Vídni. Jeho jméno bohužel stále nemá v našich končinách zasloužený zvuk a renomé.

Vážnohudební nebe je plné hvězd a hvězdiček, nov a supernov, star a superstar, učesaných i neučesaných, oblečených i neoblečených, laskavý čtenář si sám doplní. Jednou z těchto superhvězd by měl být podle zahraničních recenzentů a promotérů i finský dirigent Klaus Mäkelä, který si v rámci mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro odbyl ve středu 17. 5. 2023 svůj český debut, a to na podiu Dvořákovy síně Rudolfina ve společnosti České filharmonie a francouzského violisty Antoine Tamestita, rezidenčního umělce letošního ročníku Pražského jara.

Ve středu 10. května pozval hobojista Vilém Veverka do svého koncertního cyklu kytaristu Lubomíra Brabce, aby oslavil jeho 70. narozeniny. Ve svém úvodním slovu vyjádřil, že koncert patří legendě české kytary, neboť jméno Lubomíra Brabce je již několik desetiletí synonymem klasické kytary; vždyť jen jeho letošní jubilejní turné představuje na 33 koncertů po celé České republice s recitály i komorními vystoupeními s mnoha hudebními kolegy a přáteli.

Česká mezzosopranistka Magdalena Kožená zpívá v komorním duu s britsko-japonskou pianistkou Mitsuko Uchidou již mnoho let, a je to spojení přinášející krásné plody. To ukázalo i jejich letošní vystoupení na Pražském jaru, laděném na výlučně francouzskou notu. Průřez písňovou tvorbou Clauda Debussyho, doplněný cyklem Oliviera Messiaena, však odhalil i určité limity, pokud jde o žánrové rozpětí české pěvkyně.

Cecilia Bartoli není jen operní zpěvačka, při svém temperamentu zvládá zároveň i manažerské posty, od roku 2012 je uměleckou ředitelkou Svatodušního festivalu v Salcburku a od počátku ledna ředitelkou Opéra de Monte Carlo. V roce 2016 iniciovala vznik orchestru barokních nástrojů Les Musiciens de Prince-Monaco, s nímž do Prahy přijela, a který je v její Opéra de Monte Carlo rezidenčním orchestrem. Vede jej od roku 2019 jako šéfdirigent Gianluca Capuano. Jede-li Cecilia Bartoli koncertovat s doprovodným orchestrem, aby připomněla velkého barokního kastráta Farinelliho (Farinelli a jeho současníci), pak neváhá ani chvíli a ke svému zpěvu připojí i herecké etudy na téma hostující hudební společnosti. Na pódiu je připraven cestovní kontejner, z něhož jakýsi dejme tomu komorník, garderobiér, obratně postaví pro pěvkyni minišatnu s líčícím stolkem a je připraven ji oddaně obsluhovat, starat se o ni. Orchestr má s sebou výrazné instrumentální osobnosti, které jsou nadány také schopností improvizace a všem nechybí smysl pro humor. Cecilia Bartoli se postupně rozezpívává, dokonce bych si dovolila říct, že celý večer vrcholí až závěrečným přídavkem, v němž je v bohatých koloraturách Farinellimu nejblíže. Nejen co do bohatých melismat, ale také v podobě barokně bohatého zlatého kostýmu s ostře červenými pštrosími pery. Od jednotlivého čísla k dalšímu postupuje Bartoli s přestávkami, které jsou naplněny převleky, hraným odpočinkem i vtipnou interakcí s garderobiérem, který zjevně ovládá dobový tanec a „donutí“ pěvkyni, aby vystřihla krátký temperamentní taneček.