Komorní řadu mezinárodního festivalu Dvořákova Praha zakončil večer, jehož sestavě vévodilo jedno jméno. Martha Argerich. Každý, kdo sleduje vývoj světového klavírního umění v posledních šedesáti, sedmdesáti letech, ví dobře, co tento pojem obnáší. Věhlasnou argentinskou pianistku tedy netřeba blíže představovat a jsem rád, že si to mohu s čistým svědomím odpustit. Nestačila by mi celá noc na to, abych sepsal jen nějaký povrchní medailonek. A k čemu to, když jsou o této legendě klavíru sepsány knihy. Argerich není jen jednou z největších pianistek historie: její legenda je stále živá a patří spolu s Marií João Pires k největším pianistkám současnosti. Jen jedno je v jejím přístupu nepochopitelné, že se od konce sedmdesátých let vyhýbá celovečerním sólovým recitalům. Když po koncertě v Concertgebouw v dubnu 1979 oznámila, že končí se sólovou koncertní činností, zavládlo mezi jejími obdivovateli všeobecné zděšení. Ve známé edici Philips, Great Pianists of the 20th Century, má dva svazky – jen pro představu, např. Ivo Pogorelich, její chráněnec, zde není vůbec zastoupen, vedle mnoha dalších fenomenálních pianistů. V roce 1965 vyhrála Chopinovu Varšavu, o 15 let později již seděla v tamější porotě, z níž však vystoupila na prostest právě proti vyloučení Pogoreliche už ve 3. kole, následována Nikitou Magaloffem. Od té doby se skutečně dají její sólová vystoupení spočítat na prstech jedné ruky. Věnuje se nahrávání, založila či spoluzaložila několik festivalů, pravidelně vystupuje se svými přáteli na komorních koncertech v Luganu či Verbieru, abych jmenoval jen dva renomované festivaly. Komořina jí pomáhá v tom, aby se na pódiu, jak říká, necítila tak opuštěná.

Ve své nové programové řadě nazvané Dvořákova Praha na Bořislavce uvádí festival Dvořákova Praha čtyři koncerty mladých interpretů v atriu nákupního a administrativního komplexu Bořislavka Centrum v Praze-Vokovicích. Na třetím koncertě (20. září 2022) vystoupil Kukal Quartet a klavírista Matouš Zukal.

Mezi dramaturgicky nejprogresivnější projekty mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha náleží jeho volná operní řada. V roce 2014 ji zahájila obnovená premiéra operní prvotiny Antonína Dvořáka Alfred na německé libreto Theodora Körnera. O pět let později vůbec poprvé zazněla první verze skladatelovy komické opery Král a uhlíř. Operní projekty jsou pro festival náročným počinem, proto jsme si museli počkat další tři roky na nový festivalový operní večer. Letos jím bylo koncertní, chvílemi takřka poloscénické nastudování Dvořákova předposledního operního díla Rusalka. Před koncertem i po něm si bylo možno klást otázku, zda je koncertní nastudování Rusalky legitimní, když jde o jediné Dvořákovo operní dílo, které od premiéry v roce 1901 v podstatě nikdy neopustilo česká operní jeviště a dnes je nejhranější českou romantickou operou za hranicemi, navzdory pověsti o „neoperním Dvořákovi“. Skladatelova symfonická opera s významnou rolí orchestru ovšem unese i nastudování bez vizuální složky, o čemž se přesvědčilo hluboce koncentrované a bouřlivě aplaudující publikum prvního z trojice plánovaných provedení v pondělí 19. 9. 2022 (další 21. a 23. 9. 2022).

Mezinárodní společnost Josefa Bohuslava Foerstera uspořádala symbolicky v den narození Antonína Dvořáka, tedy 8. září, hudební pořad s názvem Kantoři a žáci v komorním díle J. B. Foerstera. Netradičně pojatý večer se konal v sále Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského. Jeho součástí bylo i mluvené slovo a díky tomu se připomněla mimo jiné dvě výročí osobností, jejichž životní osudy se protnuly právě s Foersterovými: 150 let od narození skladatelova dlouholetého přítele Františka Bílka a 110 let od úmrtí Josefa Václava Sládka, jehož tvorbu Foerster celý život obdivoval a na jehož texty komponoval.

Pražské jaro, Concentus Moraviae, Svatováclavský hudební festival, janáčkovský festival v Ostravě, Euroart a další mocně vstupují do světa komorní hudby. K nim se řadu let důstojně řadí Dvořákova Praha. V médiích je však málo reflektováno, kolik toho za dobu své existence tento festival pro komorní hudbu udělal. Letošek a příští rok jsou pod „kurátorstvím“ Pavel Haas Quarteta. Ve spolupráci s Akademií klasické hudby letos pozval do Prahy mimo jiné Jerusalem Quartet, Bennewitzovo kvarteto a Zemlinského kvarteto. Poslední jmenované hrálo 17. 9. v Anežském klášteru. Magická atmosféra hlavního sálu bývalého konventu jej inspirovala ke skvělému výkonu.

Třetí zářijový víkend se pro Filharmonii Brno nesl ve znamení dvou mimořádných koncertů. Zatímco sobotní večer tato instituce uspořádala benefiční koncert s názvem Koncert pro Brno, který se odehrál v domácím prostředí Besedního domu za účasti několika hostujících interpretů a jehož výtěžek bude použit na výstavbu varhan pro nový koncertní sál, v neděli 18. září už se „svým“ orchestrem zahájila v prostorách Janáčkova divadla svou již 67. koncertní sezonu. Celý večer řídil šéfdirigent Dennis Russell Davies, pro něhož se jedná o pátou sezonu v čele tohoto tělesa. Náplní programu s názvem „NE válkám!“ byla dvě díla reflektující absurditu válečných konfliktů a připomínku jejich (nevinných) obětí. Protiválečné zaměření koncertu svým projevem příznačně uvedla ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová, jejíž projev decentně shrnul složitosti doby, jíž právě prožíváme. Tím navíc vhodně doplnila slova z poučné koncertní brožurky psané dramaturgem tělesa Vítězslavem Mikešem. Snad jen krátká citace: „Nikdo nečekal, že lidstvo […] bude přímým účastníkem nebo svědkem něčeho, co jsme si v Evropě ve 21. století už vůbec neuměli představit nebo nechtěli připustit. A přece…“

Svůj podzimní program zahájil orchestr Ensemble Opera Diversa ve středu 14. září ve vile Löw-Beer vzdáním holdu Klubu moravských skladatelů, který 17. září oslaví jubilejních 100 let od svého založení. Ačkoliv tedy dramaturgie večera pochopitelně sestávala z děl skladatelů spjatých s Klubem, původní zařazení programu spadalo do koncertní řady hudebních „inventur“, ve kterých se Ensemble Opera Diversa soustředí na méně provozovaná či přímo pro soubor napsaná díla tuzemských skladatelů. Provedení bylo plánováno již na únor loňského roku (přičemž bylo následně ještě dvakrát odloženo), avšak z pandemických důvodů se neuskutečnilo. Dalo by se tak vlastně říct, že nešťastné odkládání dodalo koncertu ještě zajímavější dramaturgické konotace a že provedení přišlo „v pravý čas“. Díla Pavla Blatného, Dalibora Spilky, Osvalda Chlubny a Karla Husy nastudovala s orchestrem dirigentka Gabriela Tardonová a cembalový part v Chlubnově skladbě Studie pro cembalo a smyčce nastudovala Monika Šujanová.

Koncertní provedení kteréhokoli operního díla nemůže být ničím víc než invalidní podobou operní inscenace, neboť pouze ona je adekvátním tvarem onoho Gesamtkunstwerku. Stává se, že se provedení hudební složky operního díla ujme nedivadelní symfonická instituce, avšak u divadla, zejména pak u vrcholového podniku dotovaného ministerstvem kultury považuji koncertní uvedení opery za dramaturgické faux pas. Můžeme připustit výjimky, u nichž by koncertní provedení opery bylo ospravedlnitelné, Janáčkova Věc Makropulos by k nim však patřit neměla tím spíš, že je v podstatě konverzačním typem opery. Leoš Janáček je výsostným dramatikem a stěží můžeme připustit, že by některá z jeho oper (co například Její pastorkyňa?) nebyla v Národním divadle uvedena ve své celistvé podobě, tedy jako inscenace. Proč tedy koncertní verze Věci Makropulos?

Čtvrteční večer mezinárodního festivalu Dvořákova Praha, věnovaný vystoupení amerického komorního souboru Juilliard String Quartet, byl otevřen zajímavým způsobem. Uvedením díla u nás prakticky neznámé autorky, britské skladatelky jamaického původu, Eleanor Albergy (1949). Tím dílem byl 2. Smyčcový kvartet z roku 1994. Výrazně formovanou kompozicí, postavenou na blokovém kontrastu, proniká všudypřítomný temperament rytmického živlu, jasně etnického zabarvení. Místy snad karibské provenience? Většinou však jako by k nám tato hudba přicházela odevšad a odnikud, jak je dnes příznačné pro fenomén world music. A to přesto, že se tato artificiální kompozice samozřejmě od vrstvy populárního mainstreamu jasně odděluje sofistikovanějším designem. Ale žijeme v době, kdy se i tzv. vážná hudba chce líbit a bojuje o uznání mezi širokými posluchačskými vrstvami.

Středeční večer mezinárodního festivalu Dvořákova Praha s Royal Philharmonic byl zahájen změnou v programu, kterou uvedl chatrnou angličtinou jeho hudební ředitel Vasilij Petrenko. Následoval Nimrod z Variací Enigma z pera anglického skladatele Edwarda Elgara – a těžko si věru představit vhodnější kousek, který by zazněl na počest zesnulé britské královny Alžběty II. Provedení nemohu hodnotit, neboť jsem to celé probrečel. Ale asi to hráli dobře. Nic jiného se od špičkového londýnského tělesa, založeného roku 1946 Sirem Thomasem Beechamem, ani nedalo čekat.