Letošní 16. ročník Třebíčského hudebního festivalu si za své motto zvolil slova: „Lux aeterna“ – ještě předtím, než však stejnojmenný program ve středu 12. října zazní v třebíčském kostele Proměnění Páně, zahájila festival v pátek 7. října v třebíčské zadní synagoze produkce oratoria brevis Legenda o svaté Ludmile z pera zpěváka a skladatele Jiřího Miroslava Procházky, který se zhostil i role vypravěče. Po jeho boku vystoupili sopranistka Kristýna Kůstková, altistka Lucie Karafiátová a tenorista Vincenc Ignác Novotný. Varhanní part interpretovala na pozitiv Daniela Valtová Kosinová. Před samotným oratoriem brevis však byly uvedeny také vybrané árie z díla Georga Friedricha Händela, ve kterých se jednotliví zpěváci mohli přestavit sólově.

Jsou vám knihy a texty, které si musí přečíst každá lidská generace. Nový zákon, včetně Zjevení Janova (Apokalypsy), k nim rozhodně náleží. A také jsou umělecká díla, včetně těch hudebních, k nimž si hledá cestu každá generace výkonných umělců a diváků, posluchačů či jiných recipientů. K takovým kompozicím rozhodně náleží Kniha sedmi pečetí bratislavského rodáka německé národnosti a maďarských kořenů, dlouholetého violoncellisty orchestru Vídeňské dvorní opery a Vídeňských filharmoniků a vysokoškolského pedagoga v oboru klavír Franze Schmidta (1874–1939). Za svého vpravdě pohnutého života byl dlouho přehlížen, v závěru kariéry konečně doceněn, po druhé světové válce opět bagatelizován a dnes je mu určeno místo mezi významnými skladateli německého kulturního okruhu 20. století. Schmidtovy symfonie nedávno rehabilitovala nová souborná nahrávka Paava Järviho a autorova jediná opera Notre Dame se občas objeví na některém z německých operních jevišť. Zato skladatelovo dvouhodinové oratorium Kniha sedmi pečetí, které zhudebňuje podstatnou část poslední novozákonní knihy Zjevení Janovo, zaznívá ve Vídni s železnou pravidelností, takřka každoročně.

Festival Hudební současnost patří mezi nejdéle fungující ostravské platformy pro soudobou hudbu a jejím pořadatelem je spolek Tvůrčí centrum Ostrava, který sdružuje ostravské hudební skladatele a interprety. Cílem festivalu je tedy především podpora regionálních umělců, jak ostatně dokázal i zahajovací koncert letošního 48. ročníku, který se uskutečnil ve čtvrtek 6. října v Knihovně města Ostravy v pobočce J. Trnky. Na programu večera se objevila díla skladatelů Jana Grossmanna, Jožky Matěje, Edvarda Schiffauera, Daniela Poledňáka, Blanky Hosové, Ilji Hurníka a Milana Báchorka.

První polovina zahajovacího koncertu abonentní řady A České filharmonie (Rudolfinum, 5. října 2022) byla překvapivě krátká. Zazněla jedna jediná skladba – dvacetiminutová Rapsodie na Paganiniho téma pro klavír a orchestr op. 43 Sergeje Rachmaninova. Filharmonii vedl její šéfdirigent Semjon Byčkov, sólistou byl výborný uzbecký pianista Behzod Abduraimov. Rapsodie na Paganiniho téma je ve své podstatě řadou čtyřiadvaceti variací, jejichž tématem je poslední z Paganiniho 24 capriccií pro sólové housle op. 1. Rachmaninov byl vynikající pianista, klavírní skladby si psal přímo „na tělo“.

Letošní 29. ročník Podzimního festivalu duchovní hudby v Olomouci připravil pro milovníky hudby 20. století skutečnou lahůdku – v kapli Božího těla v olomouckém Konviktu zazněl ve středu 5. listopadu Kvartet pro konec času (Quatuor pour la fin du Temps) francouzského skladatele Oliviera Messiaena. Dílo, které patří mezi Messiaenovi nejzásadnější kompozice, zaznělo v nastudování souboru Lobkowicz trio – Jan Mráček (housle), Ivan Vokáč (violoncello), Lukáš Klánský (klavír) – které doplnil klarinetista Karel Dohnal.

Tak, jako jsou měsíce září a říjen v Olomouci dlouhá léta ve znamení Podzimního festivalu duchovní hudby, tak k této akci již několik sezón neodmyslitelně patří Ensemble Inégal se svým uměleckým vedoucím a dirigentem Adamem Viktorou. Ten i v letošním roce pokračuje v uvádění méně známých hudebních děl, čím seznamuje posluchače se skvosty, které se na našich i světových pódiích vyskytují spíše sporadicky – v rámci předchozích sezón festivalu to byla jak díla z oblasti staré hudby (Zelenka, Monteverdi, či J. C. Fischer), tak také díla Arvo Pärta či Afreda Schnittkeho.

Předem musím čtenáře upozornit, že na následujících řádcích se klasické hudební kritiky nedočká. Pokud ji očekává, ať raději dál nečte. Přináším spíše svědectví či sled postřehů o výjimečném večeru u příležitosti jedné z nejatraktivnějších hudebních událostí sezóny, kterou nepochybně zahajovací koncert České filharmonie je. Nebudu v detailech analyzovat výkony jednotlivých nástrojových skupin ani hledat chyby, kritizovat interpretaci či přinášet srovnání s jinými orchestry. Problém není v mém nedostatku kompetence, uměleckého úsudku či kritického myšlení. Stručně řečeno, jsem zde jakožto pozorovatel, který v malém českém rybníčku klasické hudby působí v úplně jiné roli. A proto si ani v nejmenším nedovolím být nahodilým kritikem hudebních výkonů jednoho večera, do kterého velké množství lidí vložilo maximum své tvůrčí energie, zápalu a disciplíny. Přesto vám zkusím o zahajovacím koncertě podat co nejvěrnější reflexi.

V sobotu 1. října se rozezněl další z koncertů 16. ročníku Abonentního cyklu Ensemble Inégal 2022, který se už tradičně koná v kostele Panny Marie pod řetězem v Praze. Ensemble Inégal provedl výběr tří anthemů cyklu Chandos Anthems G F. Händela. Při současných změnách ve struktuře i ústavním uspořádání Suverénního řádu Maltézských rytířů je na místě otázka, jestli sobotní koncert v tomto řádovém kostele nebyl bohužel jedním z posledních.

Letošní festival Dvořákova Praha nabídl osm koncertů osmi úspěšných mladých smyčcových kvartet. Já jsem bohužel stihl jen tři, a závidím všem, kteří vyslechli více. Málokdy lze v krátkém časovém úseku porovnat způsob interpretace několika špičkových souborů, zvláště když úkolem každého z nich je provedení jednoho z Dvořákových kvartetních opusů.

V neděli 25. 9. 2022 vyvrcholil závěrečným koncertem mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha. Hosty festivalového finále byli britský dirigent Daniel Harding a Symfonický orchestr Švédského rozhlasu. Nepostarali se o pouhou festivalovou tečku, ale dokonale vygradované finále. Zatímco Harding, takřka padesátník s klamavým vzezřením mladíčka, náleží ve své generaci k nejžádanějším dirigentským osobnostem a oblíbeným uměleckým partnerům sólistů všech možných žánrů, švédský rozhlasový orchestr platí vedle dánských rozhlasových symfoniků za přední rozhlasové těleso severní Evropy. Dirigenta i jeho orchestr slýcháme v Praze zřídka. S o to větším napětím jsem očekával, jak dopadne jejich festivalový debut.