Antoine Tamestit, 1979, mi připadá jako nenápadný demiurg mezi violovým vesmírem a pozemšťany. Každé jeho rezidenční vystoupení na letošním festivalu Pražské jaro bylo něčím nezapomenutelné. Bylo tomu tak i na recitálu 20. května ve Dvořákově síni Rudolfina, kdy byl jeho partnerem báječný klavírista Cédric Thiberghien, 1975 (s Jiřím Bělohlávkem a BBC Symphony kdysi nahrál Brahmsův První koncert; je uměleckým partnerem i Aliny Ibragimovy a Stéphana Degouta).

Před dychtivě očekávaným prvním vystoupením světoznámého souboru Les Talens Lyriques v Praze, pod taktovkou Christopha Rousseta (Rudolfinum, 29. května), jsem zastihla jeden z jejich nedávných koncertů v Londýně, druhý ve Vídni. Výrazný rozdíl v jejich dramaturgii ukázal pozoruhodnou šířku repertoáru ansámblu.

Ve čtvrtek 18. 5. 2023, v den stého výročí zahájení pravidelného vysílání československého rozhlasu, náleželo festivalové podium Pražského jara ve Smetanově síni Obecního domu v Praze Symfonickému orchestru Českého rozhlasu. Jeho dějiny jsou v podstatě dějinami československého a českého rozhlasu. Proto byla k festivalovému vystoupení dnes již jediného českého rozhlasového symfonického orchestru upřena adekvátní pozornost. Zvláště, když byl k dirigentskému pultu povolán německý dirigent střední generace Cornelius Meister, hudební ředitel největší německé operní scény ve Stuttgartu, který dříve strávil řadu let v čele rozhlasových symfoniků ve Vídni. Jeho jméno bohužel stále nemá v našich končinách zasloužený zvuk a renomé.

Vážnohudební nebe je plné hvězd a hvězdiček, nov a supernov, star a superstar, učesaných i neučesaných, oblečených i neoblečených, laskavý čtenář si sám doplní. Jednou z těchto superhvězd by měl být podle zahraničních recenzentů a promotérů i finský dirigent Klaus Mäkelä, který si v rámci mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro odbyl ve středu 17. 5. 2023 svůj český debut, a to na podiu Dvořákovy síně Rudolfina ve společnosti České filharmonie a francouzského violisty Antoine Tamestita, rezidenčního umělce letošního ročníku Pražského jara.

Ve středu 10. května pozval hobojista Vilém Veverka do svého koncertního cyklu kytaristu Lubomíra Brabce, aby oslavil jeho 70. narozeniny. Ve svém úvodním slovu vyjádřil, že koncert patří legendě české kytary, neboť jméno Lubomíra Brabce je již několik desetiletí synonymem klasické kytary; vždyť jen jeho letošní jubilejní turné představuje na 33 koncertů po celé České republice s recitály i komorními vystoupeními s mnoha hudebními kolegy a přáteli.

Česká mezzosopranistka Magdalena Kožená zpívá v komorním duu s britsko-japonskou pianistkou Mitsuko Uchidou již mnoho let, a je to spojení přinášející krásné plody. To ukázalo i jejich letošní vystoupení na Pražském jaru, laděném na výlučně francouzskou notu. Průřez písňovou tvorbou Clauda Debussyho, doplněný cyklem Oliviera Messiaena, však odhalil i určité limity, pokud jde o žánrové rozpětí české pěvkyně.

Cecilia Bartoli není jen operní zpěvačka, při svém temperamentu zvládá zároveň i manažerské posty, od roku 2012 je uměleckou ředitelkou Svatodušního festivalu v Salcburku a od počátku ledna ředitelkou Opéra de Monte Carlo. V roce 2016 iniciovala vznik orchestru barokních nástrojů Les Musiciens de Prince-Monaco, s nímž do Prahy přijela, a který je v její Opéra de Monte Carlo rezidenčním orchestrem. Vede jej od roku 2019 jako šéfdirigent Gianluca Capuano. Jede-li Cecilia Bartoli koncertovat s doprovodným orchestrem, aby připomněla velkého barokního kastráta Farinelliho (Farinelli a jeho současníci), pak neváhá ani chvíli a ke svému zpěvu připojí i herecké etudy na téma hostující hudební společnosti. Na pódiu je připraven cestovní kontejner, z něhož jakýsi dejme tomu komorník, garderobiér, obratně postaví pro pěvkyni minišatnu s líčícím stolkem a je připraven ji oddaně obsluhovat, starat se o ni. Orchestr má s sebou výrazné instrumentální osobnosti, které jsou nadány také schopností improvizace a všem nechybí smysl pro humor. Cecilia Bartoli se postupně rozezpívává, dokonce bych si dovolila říct, že celý večer vrcholí až závěrečným přídavkem, v němž je v bohatých koloraturách Farinellimu nejblíže. Nejen co do bohatých melismat, ale také v podobě barokně bohatého zlatého kostýmu s ostře červenými pštrosími pery. Od jednotlivého čísla k dalšímu postupuje Bartoli s přestávkami, které jsou naplněny převleky, hraným odpočinkem i vtipnou interakcí s garderobiérem, který zjevně ovládá dobový tanec a „donutí“ pěvkyni, aby vystřihla krátký temperamentní taneček.

Rezidenčním umělcem 78. mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro je violista Antoine Tamestit, což je už samo o sobě sympatické. Nečekaně silný příklon vedení festivalu k opomíjené viole není však jen v jeho dvou koncertech (20. 5. – Tamestit, Tiberghien, 21. 5. – Faust, Tamestit), ale i v uspořádání violové soutěže, jejíž porotu vedl. Pozoruhodná sestava vedla festival k realizaci speciálního koncertu, na němž se představili všichni členové soutěžní komise. A tak pražskojarní sobota 13. května byla doslova violová – dopoledne matiné v Anežském klášteru, večer finále soutěže. 

Mám-li rozvést tvrzení z webu ČT, pak tedy tento ročník Pražského jara patří k těm zahájeným Smetanovou Mou vlastí. Přitom právě tato instituce by měla dobře vědět, že Mou vlastí je PJ zahajováno nikoli téměř každoročně, jak se vytrvale objevuje na jejích webových stránkách, ale bez výjimky vždy, a to už od zakladatelského roku 1946. Myšlenka zahajovat PJ právě Mou vlastí byla dokonce jedním z ideových pilířů tohoto festivalu, spolu s uváděním Beethovenovy Deváté symfonie na závěr, a i když festival už není pokaždé zakončován Devátou, Smetanův symfonický chef-d’œuvre otevírá festival vždy. Česká televize ostatně přenáší toto slavnostní zahájení už drahně let – nevím to přesně na rok, ale myslím, že od doby, kdy přímý přenos byl technologicky v jejích silách – a od té doby rovněž bez výjimky. Tak i letos. Tentokrát i za ceremoniální přítomnosti prezidenta s chotí, přivítaných vřelým potleskem. K přenosu samému jen tolik, že málokdy má kritik možnost přijít z živého koncertu a bezprostředně poté si srovnat kvalitu TV zvukového přenosu s tím, co na vlastní uši slyšel. A varuji každého, kdo by si chtěl udělat obrázek o úrovni provedení jen na základě poslechu ČT, ať už živého přenosu či jeho záznamu. Byly to dva zcela nesouměřitelné vjemy.

V rámci oslav 150. výročí brněnského Besedního domu pořádá Filharmonie Brno cyklus koncertů, které dramaturgicky vycházejí z památných historických večerů, které se v sále brněnské kulturní dominanty odehrály. Jedním z nich je rovněž Lidový koncert z neděle 20. listopadu 1892, který pořádal Brněnský odbor Národopisné výstavy v Praze a jehož „dramaturgem“ byl Leoš Janáček. Brněnské publikum čekal výběr z Janáčkových lidových úprav, Dvořákova předehra Můj domov, Křížkovského sbory Pastýř a poutníci a Výprask, a především vystoupení velických hudců a tanečníků. Koncert Janáček a Horňácká muzika, kterým Filharmonie Brno tento Lidový koncert 4. a 5. května připomněla sestával z koncertního provedení baletu Rákos Rákoczy Leoše Janáčka, který doplnila lidová hudba Horňácké kapely Petra Mičky v sestavě Petr Mička (první housle), Aleš Mička (druhé housle), Marek Smaženka (violové kontry) a David Řičica (kontrabas). Všichni členové kapely rovněž zpívali. O sborové party se postarali zpěváci Českého filharmonického sboru Brno pod vedením Petra Fialy a jako sólisté vystoupili Tereza Hromádková (soprán), Marie Vrbová (alt), Michal Kuča (tenor), Tomáš Chloupek (baryton) a Václav Jeřábek (bas). Orchestr Filharmonie Brno řídil šéfdirigent tělesa Dennis Russell Davies. Páteční repríza, které se účastnil autor tohoto textu, byla živě přenášena stanicí ČT Art a během přestávky byla v rámci přenosu uvedena rovněž premiéra dokumentu Já, Besední dům.