Kritiky

Dvořákovský klavírní maraton šťastně doběhl do cíle

Klavírní tvorba Antonína Dvořáka a její druhý život na koncertních pódiích jsou plny rozporů, paradoxů a stereotypních hodnocení. Skladatelův Klavírní koncert g moll op. 33 je údajně nehratelný. Přitom jeho poslední, v pořadí přibližně padesátá nahrávka byla zveřejněna 18. 9. 2020 (Florian Krumpöck), tedy v předvečer koncertního maratonu Dvořákovy klavírní tvorby festivalu Dvořákova Praha, který je předmětem této recenze.

NODO 2020, část druhá: záhada řeči, vesmíru, a smyslu života

Sobotní program letošních Dnů nové opery Ostrava 29. srpna zahájila v areálu Dolní oblasti Vítkovice světová premiéra opery Nauka o afázii, na níž spolupracovali Michal Rataj (hudba a hudební vedení) a Katharina Schmitt (libreto a režie). V ostravskému publiku dobře známém prostoru BrickHouse, též nazývaným Staré koupelny, připravili mimo jiné netradiční scénu tvořenou haldou písku, na níž – a okolo níž – se děj odehrával.

Diversní rozjímání v brněnské káznici

Brněnská káznice na Cejlu se v posledních letech těší zvýšené pozornosti umělců i veřejnosti a do ztichlých prostor bývalé věznice si našly cestu divadelní představení, literární večery nebo rozmanité hudební produkce. Pro těleso Ensemble Opera Diversa pod taktovkou Gabriely Tardonové nebyl úterní koncert (15. září) v káznici zdaleka prvním – například se svými operami vystoupili mezi zdmi trestnice již nesčetněkrát. Program s názvem Nejasné obrysy se však stal teprve čtvrtým v pořadí, který ansámbl provedl přímo v kapli káznice. S ohledem na místo byla vystavěna také dramaturgie večera sestávající z děl Pavla Maria Slezáka, Pavla Zemka Nováka, Pascala Manoliose, Gavina Bryarse a HK (Heinze Karla) Grubera. Sólových houslí se chopil virtuos Milan Paľa.

Tomáš Brauner je pro FOK dobrá volba

17. září 2020 Napsal(a)
Zveřejněno v Kritiky
Tomáš Brauner je pro FOK dobrá volba

Inaugurační koncert nového šéfdirigenta FOK se odehrál bez oficialit a společenských tanců, ale alespoň dostala hlavní slovo hudba. Původně si prý ředitel orchestru Daniel Sobotka představoval „Smetanovu síň narvanou k prasknutí“, což by odpovídalo slavnostnímu uvedení nového šéfa do funkce. Tato představa se mu tedy nevyplnila – středeční koncert proběhl před hledištěm, v němž zely díry prázdných sedadel. Atmosféra, kterou vytvořili orouškovaní a na dva sektory rozdělení příchozí, snad ale nebyla deprimující. Alespoň na výkonech to nebylo znát.

Večer s vášní v těle. Musica Florea s Martinou Jankovou

Ačkoliv původní dramaturgické plány pro jubilejní 25. ročník hudebního festivalu Concentus Moraviae byly zcela odlišné, vypořádali se pořadatelé s nezvyklou, restrikcemi nabitou situací s pohotovým nadhledem – když tedy není jasné, zda budou zahraniční interpreti moci jet koncertovat do České republiky, uděláme program sestávající výhradně z domácích těles. Řekl bych, že Domov můj, téma 25. ročníku, je více než důstojné zastřešení takto významného výročí a současně nabízí přehled toho nejpozoruhodnějšího, co se na nabitém poli české hudebnosti dá nalézt.

Koruna a budoucnost

16. září 2020 Napsal(a)
Zveřejněno v Kritiky
Koruna a budoucnost

Milí čtenáři, podělím se s vámi o zážitky ze dvou projektů festivalu Dvořákova Praha,  které nemohly být odlišnější. Kontrast byl o to větší, že následovaly za sebou. Pondělí 14. 9. patřilo České filharmonii, což by nemuselo být mimořádné, když je to rezidenční orchestr festivalu. Hodně se však podílela na naplňování motta „Češi hrají (nejen) Čechům“. Z nouze ctnosti se vyklubalo smysluplné, silné téma, které festival naplnil jak nejlépe uměl. Nicméně ono 14. září se aspoň pro mě stalo památným. Dirigent Jakub Hrůša se totiž tak existenciálně propojil se Symfonií c moll Asrael Josefa Suka a vybudil z orchestru maximum možného, že to byla pro mě koruna celého festivalu a po odeznění prožitku jsem si s hodinovým zpožděním uvědomil, že tento večer musím přiřadit k nejsilnějším interpretacím, které jsem kdy slyšel – Karla Ančerla v roce 1969 a Jiřího Bělohlávka z roku 2014. Ne náhodou byla pokaždé 

Barokní Konojedy, kde bylo co slavit

14. září 2020 Napsal(a)
Zveřejněno v Kritiky
Barokní Konojedy, kde bylo co slavit

Jsou koncerty, jejichž symbolický význam je tak jedinečný a zajímavý, že to daleko přesahuje rozsah jedné recenze. Nejen, že Collegium 1704 v neděli 13. září v kostele Nanebevzetí panny Marie v Konojedech u Úštěka horkém odpoledni předvedlo vzorovým způsobem několik ústředních skladeb svého repertoáru. Ale do zapadlé vsi tuto neděli vážil cestu také český velvyslanec v Berlíně Tomáš Kafka, vedoucí saské státní kanceláře a státní ministr Oliver Schenk, či probošt Katedrální kapituly u sv. Štěpána v Litoměřicích Jiří Hladík. A ministr kultury Lubomír Zaorálek udělil záštitu, poslal zdravici do programu, a svého náměstka Vlastislava Ourodu. Chybět nemohla klíčová organizátorka Ilona Rožková. Auta parkovala, kde se dalo, a čerstvě zrekonstruovaný barokní areál s kostelem zářil novotou i uprostřed rezavějícího oplocení z vlnitých plechů na zpola zarostlém návrší. Kostel je opraven už několik let a o jeho rekonstrukci se dají číst podrobné zprávy. Vrátit živé umění do opravené památky a do míst, kam se za hudbou obvykle nejezdí, to si ovšem zaslouží stejnou pozornost, jako památka sama. Leckdy je to totiž mnohem náročnější.

Musica Figuralis v Olomouci oživila dílo Antona Neumanna

Program Olomouckých barokních slavností se přehoupl do nového měsíce nesoucího se ve znamení závěrečných operních představení La Psiche skladatele Carla Agostina Badii a Lancelota a Alexandriny Tomáše Hanzlíka. Obě inscenace jsou plánovány až na konec září a ve vzrůstající nejistotě mohou mnohým návštěvníkům festivalu připadat až na hranici dosažitelnosti. Středeční koncert ansámblu Musica Figuralis pod vedením Marka Čermáka v kostele sv. Mořice dal nicméně alespoň na chvíli zapomenout na obavy a strasti posledních dní a současně představil výběr z díla skladatele a houslisty Antona Neumanna, významné postavy hudebního života 18. století města Olomouc a kapelníka na dvoře biskupa Leopolda Egka v Kroměříži.

Tosca ve Státní opeře – návrat nebo vykročení?

Státní opera, součást Národního divadla Praha, programově navazuje na své kořeny, ať už na někdejší Nové německé divadlo nebo na Divadlo 5. května, tedy na vývoj po skončení druhé světové války. Právě tyto poválečné první kroky českého operního divadla v budově u nádraží jsou propojeny s obnovenou premiérou rekonstruované historické inscenace Pucciniho opery Tosca uvedenou 9. září 2020. V Divadle 5. května, přesněji řečeno již ve Velké opeře 5. května vedené režisérem, skladatelem a dirigentem Václavem Kašlíkem měla premiéru před třiasedmdesáti lety 4. května 1947. Režíroval ji Karel Jernek ve scénografii Josefa Svobody a v kostýmech Jana Kropáčka. O repliku inscenace se pokusili Martin Otava a Svobodův žák Daniel Dvořák (tehdejší ředitel samostatné Státní opery Praha) ve spolupráci s Josefem Svobodou v červnu 1999 (kostýmy Adolf Wenig ml., Josef Jelínek). V současné chvíli tedy vstupuje Národní divadlo do téže řeky už podruhé, opět s Martinem Otavou a s kostýmy Josefa Jelínka.

Vilém Veverka s přáteli načrtl souvislosti mezi hudbou barokní a současnou

Hobojista Vilém Veverka a violoncellista Jiří Bárta připravili společný koncert již na březen, jeho termín byl však přeložen na 4. září. V den koncertu byl Jiří Bárta nucen odvolat svoji účast z důvodu karantény v rodině a Vilém Veverka okamžitě oslovil přátele, kteří by pomohli připravený koncert realizovat. Petr Nouzovský zastoupil Jiřího Bártu v sólových skladbách a spolu s cembalistou Filipem Hrubým a přizvaným cellistou Janem Zemenem umožnili Vilému Veverkovi zahájení Novoměstské sezóny 2020/21.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.