Večer 26. dubna se v barokním refektáři dominikánů v Praze na Starém Městě uskutečnil slavnostní česko-švýcarský koncert. Refektář v Jilské je domovským sálem pro soubor Martinů Strings Prague a cyklus koncertů Hudba bez hranic. Dubnový koncert opět plně dostál názvu cyklu, a to hned ze dvou důvodů. Byla na něm předána cena Artis Bohemiae Amicis, kterou uděluje Ministerstvo kultury ČR za propagaci české kultury v zahraničí. Z rukou náměstkyně ministra, JUDr. Kateřiny Kalistové, převzal čestné ocenění švýcarský fagotista, skladatel a hudební organizátor Stehpan Beat Baumgartner, kterého s Českou republikou spojuje mnohé. Léta strávená zde na pražské HAMU a během nich vzniklé mnohé osobní i profesní vazby a přátelství. Druhým výjimečným aspektem večera bylo uvedení světové premiéry nové skladby Stephana Beat Baumgartnera. Třívětou kompozici pro smyčce s názvem Homage à Martinů u něj objednalo město Curych. Autorem jí byl vzdán hold českému skladateli, kterému se stalo Švýcarsko na dlouhá léta útočištěm i místem posledního spočinutí. A nyní ji při příležitosti autorova ocenění  – zcela symbolicky – nastudoval a premiérově uvedl smyčcový soubor Martinů Strings Prague pod vedením Jaroslava Šonského.

Na loňský první ročník ZUŠ Open v Kutné Hoře moc rádi vzpomínáme. Naše škola připravila dvě vystoupení, na Palackého náměstí se představili žáci hudebního, tanečního i literárně – dramatického oboru, celkem 223 dětí. Od všech byla cítit opravdová hrdost, že se mohou předvést a všem ukázat výsledky společné práce. I při tak velkém počtu účinkujících vše plynulo a žáci si navzájem pomáhali při přípravě pódia a vzájemně se povzbuzovali. Toto jsou krásné chvíle, kdy opravdu vidím, že nejde jen o to kdo hraje nejlépe. Zde se opravdu „táhlo za jeden provaz“ a děti opravdu žily uměním.

Osmadvacetiletý německý barytonista Samuel Hasselhorn získal první cenu na Soutěži královny Alžběty v Bruselu. Druhá se umístila francouzská mezzosopranistka Eva Zaïcik a třetí cenu převzal čínský basbaryton Ao Li.

Nevím, kolik stříbra se ještě nachází pod Kutnou Horou, ale je jisté, že starobylé město má vedle řady architektonických památek a genia loci historického jádra jeden kulturní stříbrný poklad – Mezinárodní hudební festival Kutná Hora (mfkh.cz). Název sice není objevný, zato obsah koncertní série ano. Letos zahajuje druhé desetiletí a mezi 2. a 10. červnem naplní hudbou chrám sv. Barbory, sousedící kapli Božího těla, Knížecí dům, kostel sv. Jana Nepomuckého a při postludiu kostel Zvěstování Panny Marie v Bohdanči u Kutné Hory.

V sobotu 14. dubna, ve věku téměř devadesáti let, zemřel poslední žijící člen slavného Smetanova kvarteta, prof. PhDr. Milan Škampa. Když mě můj přítel PhDr. Luboš Stehlík požádal, abych o prof. Škampovi napsal do Harmonie malou vzpomínku, byl jsem velmi v rozpacích, jak se s takovým úkolem dobře  vypořádat. Okamžitě se mi vybavil Milanův pobaveně potutelný úsměv doprovázený vtipnou poznámkou, která nikdy nedovolovala ani zbla vznešeného pathosu či přílišného velebení. Životopisná data všech Smetanovců jsou již mnohde dosti přesně popsána profesionálními muzikology, nebudu se proto pokoušet o Milanovu biografii a pokusím se 

Otomara Kvěcha jsem si vážil jako skladatele, pedagoga, rozhlasového kolegy a kamaráda, s nímž byla legrace. Když jsem napsal svou první orchestrální skladbu, ukázal jsem ji Otovi. Hlavně mě zajímalo, „jestli to bude dobře znít“. On to prolistoval a řekl: „Hele, ono v dobrým orchestru v podstatě zní všechno.“ Měl pravdu jen částečně: jemu to všechno vždycky znělo. Nápaditý orchestrátor disponoval skvělými teoretickými základy a měl „naposloucháno“. Mezi skladateli není úplně běžné, aby celé večery seděli se sluchátky na uších a s partiturou v ruce a studovali díla svých předchůdců. Pro Otu to byla samozřejmost a divil se, že ostatní to tak nedělají. Jednou se rozčiloval: „Zeptal jsem se svých studentů skladby na HAMU, která Brahmsova symfonie končí v pianissimu, a věděla to sotva půlka!“

Pořadatelé hudebního festivalu Za poklady Broumovska a mezinárodní soutěže mladých klavíristů Broumovská klávesa získali pro svou první tiskovou konferenci (7. března 2018) značně exkluzívní prostory: nádherný barokní koncertní sál polské ambasády v Praze. Broumovský výběžek je ze tří čtvrtin obklopený Polskem a česko-polské vztahy jsou v tomto regionu velmi intenzívní. Není proto divu, že se dvěma z nejvýznamnějších broumovských kulturních událostí dostává podpory na velvyslanecké úrovni.

Nástup tandemu Ivanović – Heřman do vedení brněnské opery na začátku roku 2015 přinesl na první pohled především dramaturgické změny. Pozornost se přesunula na méně známá díla zavedených skladatelů a větší péči se dostalo i hudbě posledních let a desetiletí. Zdá se ale, že sezona 2018/2019 se odehraje spíš ve znamení silných režisérských vizí než dramaturgicky odvážných kroků.

Filharmonická éra skladatele, houslisty, dirigenta a pedagoga Evžena Zámečníka proběhla (1971–1981) už tak dávno, že si ji v brněnské filharmonii skoro nikdo nepamatuje. A přece býval primista Zámečník jednou z nejvýraznějších postav velkých zájezdů orchestru, jemuž se v sedmdesátých letech konečně otevřely možnosti zahraničního uplatnění. Za nekonečných celodenních autobusových přejezdů (jednou také Hamburk–Bari) totiž důsledně vystupoval jako mluvčí fiktivního filharmonického C-mužstva umělecky slabších hráčů a neúnavně organizoval besedy, přednášky, ankety a jazykové kurzy, pokaždé ohromující svou kouzelnou absurdní 

V osobnosti Vladimíra Vlasáka (* 17. 2. 1928) je s námi ještě svět, o němž si dnes většinou už jen čteme. Život s rodiči ve služebním domku továrny na piana, soukromé hodiny hudby u souseda s tím, že hrát v kapele je  vždycky dobrá příležitost k přivýdělku, zapomenutý muzikantský slang (odehrávka=hodina hudby). To všechno ještě za první republiky. Poválečné profesní směřování Vladimíra Vlasáka už je srozumitelné i v současných kontextech – třiatřicet let byl sólo tympanistou Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a současně vyučoval hru na bicí na Konzervatoři v Praze. S orchestrem projel celý svět, pořídil s ním spoustu nahrávek pro rozhlas, televizi i vydavatelství zvukových nosičů a uplatnil se i jako sólista (jeho parádním kouskem byl Družeckého Dvojkoncert pro hoboj, tympány a orchestr). Na konzervatoři se zasloužil o to, že třída bicích byla vybavena mnoha dalšími nástroji, které se staly během 20. století běžnou součástí klasického instrumentaria, a založil zde legendární Pražský soubor bicích nástrojů, jehož koncerty byly hnací silou tvorby soudobých českých autorů a neocenitelným příspěvkem k poznávání aktuálního dění na mezinárodní hudební scéně. Soubor fungoval do devadesátých let.