Poprvé budou mít posluchači v úplnosti k dispozici sólovou klavírní tvorbu Viktora Kalabise, s bonusem v podobě větších komorních děl s klavírem. Zasloužil se o to – z podnětu skladatelovy manželky Zuzany Růžičkové – pianista Ivo Kahánek. Dvojalbum, na němž pracoval tři roky, vyšlo u Supraphonu.

Scházím po točitých schodech hluboko pod pozlacenou Dvořákovu síň, přede mnou skupina deváťáků ze zbraslavské základní školy. Chytám útržky rozhovorů, někteří mluví o bodech za matiku (odhaduji, že se řeší přijímací zkoušky), jiní o včerejším tréninku, je rušno. Když za dvě hodiny stoupají zpátky nahoru, na chvíli jim tolik do řeči není. Po dvouhodinovém workshopu o životě a umučení kněze Josefa Toufara visí ve vzduchu absurdita 50. let v komunistickém Československu a údiv nad jednou nedobrovolnou obětí.

Součástí právě probíhajícího turné České filharmonie po Německu s jedním koncertem v belgických Bruggách (od 1. února do 8. února) bylo i první vystoupení v hamburské Elbphilharmonii v pondělí 4. února. Vystoupení velmi sledované, protože hrát v Elbphilharmonii patří k prestižním příležitostem a také přinášelo očekávání, jak bude český orchestr ve známé budově provázené zvěstmi o dokonalé akustice znít. Česká filharmonie hrála pod vedením Semjona Byčkova, jako sólista vystoupil klavírista Jan Lisiecki.

Když klavírista Igor Levit vystoupil před sedmi lety v programu BBC Radio 3 New Generation Artist, bylo hned po zaznění prvních pár tónů jasné, že tenhle čtyřiadvacetiletý mladík nepřišel předvést svou zázračnou prstovou mechaniku, ale představit se jako komplexní hudební osobnost. Učinil tak nevšedním způsobem: Chaconnou Johanna Sebastiana Bacha BWV 1004 v Brahmsově úpravě pro levou ruku, tedy náročnou, více než patnáctiminutovou a dosti málo hranou skladbou. Byla to troufalost? Drzost? Naivita? Nikoliv. Jen prostá samozřejmost umělce, který naprosto přesně ví, co dělá, proč to dělá, a to s téměř uhrančivým účinkem. Nejednomu posluchači zablikal v tu chvíli v hlavě pokyn: sledovat! a následující vývoj Levitovy kariéry dal téhle spontánní výzvě za pravdu.

V probíhající koncertní sezoně 2018/2019 si Berlínští filharmonikové – nejrepublikánštější z nejvýznamnějších symfonických orchestrů Spolkové republiky Německo – vládnou sami. Britský dirigent Simon Rattle (* 1955) opustil po šestnácti letech v čele berlínského orchestru post jeho šéfdirigenta (2002–2018), aby se ujal vedení Londýnského symfonického orchestru. Na nového uměleckého šéfa Berlínských filharmoniků se v metropoli nad Sprévou zatím čeká, než se pozice 19. srpna 2019 ujme rusko-rakouský dirigent s mnichovským domicilem Kirill Petrenko. Jak už tomu v dějinách prvního německého orchestru, k němuž je upřena mediální pozornost nejen celého světa tzv. klasické hudby, ale i německých a evropských (kulturních) politiků, bývalo a jistě i nadále bude, Petrenkova volba proběhla v červnu 2015 za enormního zájmu médií a s notnou dávkou ironie, zklamaných očekávání a překvapivých řešení.