V neobyčejně pestrém programu prvních tří dnů předního českého festivalu aktuální hudby často promlouvala společná rovina: přítomnost elektronického elementu. Ať už ve větší či menší míře, více či méně udávající výstavbu či pouze završující výsledný sound, mnohé produkce počátečních dnů s elektronikou počítaly. Již úvodní program Open Space nabídl ochutnávku jakési jednotící tendence, tedy snahy setřít hranice mezi reálným nástrojem a elektronickou složkou. V industriálním prostoru Provozu Hlubina zazněly aktuální skladby mladých rezidentů Institutu Ostravské dny 2017.

Milí čtenáři časopisu Harmonie, jedna špatná zpráva: ani se nenadějeme, a léto bude pryč. A jedna dobrá: začne nová divadelní sezona a hned na jejím začátku se rozjíždí 13. ročník Festivalu hudebního divadla Opera 2017. Jednota hudebního divadla, hlavní organizátor festivalu, ho po dohodě s Národním divadlem letos přesunula z jara na podzim – doufám, že Vás to neodradí a budeme se opět vídat v hledištích Stavovského divadla, Národního divadla i v dalších, pro operu ne zcela obvyklých prostorách. Letošní ročník zahrnuje představení osmnácti souborů: operní klasiku, málo známé tituly i novinky. Na následujících řádcích nabízím pro inspiraci jeden z možných úhlů pohledu, proč to které představení navštívit – důvody, pro které se já osobně těším na jednotlivá festivalová přestavení. Kromě toho, že se vždy znovu těším na zvláštní festivalovou atmosféru: na motivované operní soubory i na diváky, kteří jen tak nezasednou do hlediště, ale přicházejí s nimi sdílet pražské dobrodružství. Věřím, že Vás ani letos nezklameme a že s námi strávíte krásné podzimní operní večery.

„Osvojila jsem si řadu principů, nebo základních etických postojů Nové hudby, ale vždy jsem s nimi nakládala  po svém, vytvářím si své vlastní mody, nástrojové kombinace, specifické tektonické postupy, zahrnuji do svých kompozic prostor.“

Přemýšlel jsem, jestli mám nějak reflektovat děsivý skandál, který světová a poté i česká masová média zveřejnila a  šťavnatě komentovala – dlouhodobé znásilňovaní a týrání členů Regensburger Domspatzen. Nechtěl jsem se zařadit do masového i odborného bulváru. Nicméně je to tak vážné, že si dovolím aspoň stručný komentář.

Město Brno se v roce 2015 marně ucházelo o statut Kreativního města UNESCO. (Mezi držiteli pro oblast hudby jsou mimo jiné Glasgow, Gent, Bologna, Mannheim, Kinshasa, Hamamatsu, Varanasi, Sevilla, Hannover - celá síť čítá 119 měst z 54 zemí, unesco.org/creative-cities) To jej neodradilo a v červnu 2017 přihlášku zopakovalo. Doufám, že jej získá. Určitě by si to za mnohotvárný kulturní život města a ambiciózní plány zasloužilo, přinejmenším pro oblast hudby to platí určitě; pozoruhodný je vývoj kolem Filharmonie Brno, v Národním divadle Brno, JazzFestuBrno, klubových aktivitách a v hudebním neprofesionálním světě.

K této letně krátké poznámce mě přivedly oprávněné i plané diskuse o Pantheonu Národního muzea, které hlavy tam být mají a které ne. Kdo by asi měl být v pantheonu české hudby, přičemž úvodním kritériem je, že umělec je na pravdě Boží? Nesporná je svatá trojice české hudby – Antonín  Dvořák, Leoš Janáček a Bedřich Smetana. Určitě by se odborná a laická veřejnost shodla, že v pantheonu musejí být hlavy skladatelů Bohuslava Martinů, Vítězslava Nováka a Josefa Suka. Podle mého přesvědčení by tam však patřili i další osobnosti, které v různých historických obdobích významně přispěly do současné naší i světové hudební kultury: 

Finále letošního projektu „Společného orchestru žáků ZUŠ a hudebníků České filharmonie“ na samotném začátku června mělo být jen a jen radostné. Vstoupila do něj ovšem bolest. A stín.

Mimořádně promyšlený a elegantní recept na věčný problém, jak přiblížit klasickou hudbu novému publiku, nabídnul druhý ročník festivalu Sound Unbound, který se konal v londýnském Barbicanu. Více než 440 interpretů se představilo během 60 koncertů v prostorách tohoto brutalistního komplexu ze sedmdesátých let, který kromě koncertního sálu čítá dvě divadla, multikino, výstavní síň, středověkou kapli, botanickou zahradu, Guildhall School of Music and Drama a několik set bytových jednotek.

Sedmadvacetiletý Pařížan Victor Julien-Laferrière získal před pěti léty první cenu v mezinárodní soutěži Pražského jara a teď k ní přidal stejné ocenění na soutěži královny Alžběty v Bruselu. Druhý byl Japonec Yuga Okamoto en třetí Santiago Cañón-Valencia z Kolumbie.