sobota, 31. prosinec 2016

O podivuhodném životě Jana Hory

Napsal(a) 

Jan Hora v roce 1978 Jan Hora v roce 1978

Když se naše muzikantské parta ptala na jednom koncertě tehdy 92letého bývalého hobojisty České filharmonie na tajemství jeho mladistvého vzezření, opáčil: „Jednoduchý! Choď rovně a nemluv o nemocech!“ Několik současných osmdesátníků tento axiom uskutečnilo a výsledkem je, že nás mladá generace v tramvaji nepouští sednout…

Osmdesát by také stěží kdokoli řekl jubilantovi, varhaníku a profesoru královského nástroje na obou vzdělávacích stupních, Janu Horovi. Jeho život byl občas horor, zejména kvůli bolševikovi a jeho nohsledům, ale vzdor překážkám se mu podařilo uskutečnit životní sen stát se varhaníkem. Osud totiž ke komunistickému rozhodnutí jen přičetl geny: bratr jeho prababičky byl nakladatel Fr. A. Urbánek, dědeček Jaromír Herle, absolvent pražské Varhanické školy, ředitel kůru u Křižovníků, sbormistr v Národním divadle, matka a její dvě sestry, jedna altistka ve sboru ND, doma hodně zpívaly, takže Honzík znal z matčina zpěvu Schubertovy, Mozartovy a Dvořákovy písně pomalu dřív, než začal mluvit. Do klavírních lekcí docházel dosti dlouho neochotně, jen na přání rodičů.

Otec, absolvent Karlovy univerzity v oboru historie, odjel před válkou s rodinou do Sofie, učit na univerzitě češtinu. V roce 1940 se ale musel vrátit i s čtyřletým Jeníkem do Moravských Budějovic, odkud pocházela rodina jeho ženy. Po válce přesídlili do Prahy a otci bylo povoleno vycestovat v r. 1949 s rodinou do Skopje, přednášet na univerzitě češtinu. Honzík sice už měl za sebou primu Akademického gymnázia, ale Nejedlého reforma vrátila 3 první gymnaziální ročníky zpět, na jednotnou střední školu. Jan tedy nastoupil sice do sekundy, ale ve Skopji, kde se vyučovalo makedonsky, byla tam mezinárodní směsice Makedonců, Turků, Řeků, Srbů a dalších národností a chudák Jeník nerozuměl ani slovo. Otec mu řekl: „nějakou chvíli nebudeš rozumět, ale potom se otrkáš“. Což se také stalo a na konci roku měl Jenda z makedonštiny stejnou trojku, jako někteří jiní spolužáci.

Po roce odjela rodina na dovolenou do Čech, nic zlého netušíc. Mezitím se ale z původně příkladného komunisty Tita stal krvavý pes, protože si dovolil mít na některé zahraniční souvislosti jiný názor, než Všemohoucí Stalin. A Horovi už se do Skopje nevrátili. Honem zpět do Moravských Budějovic, kde klavírní výuka pokračovala dále, ovšem už u ředitele tamějšího kůru, který začal brát Jeníka do kostela k varhanám. To bylo něco jiného! Když se tedy opět přemístili do Prahy, Hora se zakousl do cvičení a vzdor skeptické prognóze učitelky klavíru zkoušky na konzervatoř složil. Bez doporučení školy by to ale nešlo. Naštěstí ředitel byl dělnický kádr, a když Hora požádal o doporučení na konzervatoř, patrně si myslel, že to má něco společného s konzervami, tedy s výrobou, a doporučení mu celkem ochotně vydal. Gymnázium z kádrových důvodů nepřicházelo v úvahu (otec pracující intelektuál, matka v domácnosti, žádný dělník v dohlednu…)

Jan Hora na gratulačním koncertě k 80. narozeninám Jan Hora na gratulačním koncertě k 80. narozeninám

Bylo to plus i minus zároveň. Plus v tom, že se Hora dostal tam, kam toužil, (láska k varhanám mocně zesílila), minus, protože by patrně při své inteligenční kapacitě vynikl i v jiné profesi. Jako varhaník ale proslul poměrně záhy, o čemž svědčí odposlechnutá historka z šedesátých let, nedaleko Filozofické fakulty: Povídá jeden teenager druhému: „Vole, vole, kdybych měl dost peněz, zaplatil bych si Horu a ten by mi musel hrát od rána do večera samýho Bacha..“ No není to zlatý slavík v oboru varhan?

O jeho podivuhodném talentu pro varhany svědčí i okolnost, že stačil jeden rok intenzivní přípravy a zkoušky na konzervatoř proběhly bez problémů. Psal se rok 1951. Od bolševika byl na konzervatoři pokoj, díky geniálnímu řediteli Václavu Holzknechtovi, který měl právnické vzdělání a všechny nesmyslné zhůvěřilosti shora zdusil ve své kanceláři. Přetrval 5 politických režimů a teprve normalizace jej odstavila z vedení instituce, kterou tak dlouho a úspěšně řídil.

Na škole byli vynikající pedagogové, z nichž Hora sál jako houba. Za všechny zmiňme O.A. Tichého, který studoval před válkou na Schole cantorum v Paříži a konzervatoristy učil generálbas, církevní latinu, gregoriánský chorál a řídil 35 členný sbor varhanního oddělení.  V té době jaksi samočinně vznikla parta muzikantů a muzikologů, kteří chodili poslouchat do Divadla hudby přednášky prof. Mirko Očadlíka pro hudební vědu. Pouštěl na nich z kvalitních záznamů hudbu, na koncertních podiích tehdy nepovolenou  -  Stravinského, Hindemitha,Druhou vídeňskou školu, Šostakoviče, Milhauda, Poulenca, Honeggera,  Coplanda a další skladatele „prohnilého imperialismu“.  Ale také Wagnera či Richarda Strausse, které byli na scénách divadel řídkými hosty z provozních i finančních důvodů. Tato neoficielní skupina si udržela přátelské vztahy mezi sebou do konce životů. Hora byl samozřejmou součástí.

Díky jak rodinnému zázemí, tak genům, měl Hora od mládí schopnost pojímat varhany jako součást celého komplexu Umění, zejména literární a výtvarné oblasti. Jeho pedagog na HAMU,  Jiří Reinberger, dokázal udržet varhany jak na konzervatoři, tak na Akademii v učebních osnovách v době, která chtěla skoncovat s „religiózním tmářstvím“. Dokonce se mu podařilo vydupat účast Jana Hory a Jaroslava Vodrážky na soutěži v Mnichově v roce 1957. Oba se nejen vrátili, ale i přivezli ceny, což obé jim značně ulehčilo další výjezdy do kapitalistické ciziny, i když se jim -  a mnoha dalším - dokumenty a valuty házely často málem do rozjíždějícího se vlaku.

Další rok se zúčastnil soutěže v belgickém Gentu, odkud přivezl 3. cenu. Mnichovská Pinakotéka, Mystický Beránek v gentské katedrále naproti kostelu, kde mohli čeští adepti cvičit, Antverpy, moře, bruselské Atomium na Světové výstavě, to všechno byly zážitky, z nichž se také umělecky tvoří. Kromě obdivu k celé šíři výtvarného umění, se mu z něho pozvolna vynořily dvě největší lásky, Paul Klee a Joan Miró. Oba malíři přispěli k Horově primárnímu zájmu o výtvarné a hudební umění 20. století,. Ten se odrazil ve výběru skladeb, jimiž absolvoval jak konzervatoř (Hindemith), tak HAMU (J. Alain, O. Messiaen). O Messiaena musel svést bitvu s oponenty svého absolutoria, kteří mu vyčítali religiózní zaměření (i když uvedl pouze název Tři meditace, bez upřesnění, že jsou to episody ze života Ježíše Krista). Dr. Reinberger jej tenkrát předem upozornil, že mu nemůže pomoci. Naštěstí byl už Hora natolik argumentačně vybaven, že spor ustál. 1960 sice ještě ideologické oteplení nenastalo, ale tak striktní dozor jako po roce 48 už přece jen nebyl.

Po absolutoriu AMU se Horovi podařilo dostat v roce 1965 do Výmaru a jezdit na lekce k jedné z tehdejších varhanních špiček, J. E. Köhlerovi. Sice si studium platil z 3. ceny, kterou si z bachovské soutěže v Lipsku 1964 přivezl – o východní marky neměl stát takový zájem – zato tam získal kontakty jak do východního, tak do západního Německa, odtamtud pak do dalších zemí, takže jeho koncertní kariéra se začala slibně rozvíjet.

Režim potřeboval valuty, muzikanti mohli vyjet, dostali-li pozvání ze Západu, které pokrývalo jak náklady cesty, tak „daň“ pro stát. Sice často do poslední chvíle nevěděli, dostanou-li povolení, ale většinou to vyšlo. Finanční předpisy byly striktní a běda, když je člověk překročil. Na nákup potřebné literatury, u nás nedostupné, nebylo pomyšlení. Mnohé skladby si interpreti vlastnoručně opisovali. Kdepak xerox!

Let přibývalo a bylo nutno pomýšlet na rodinu a její stabilní zajištění. Hora působil už při studiu u sv. Norberta ve Střešovicích a u Křižovníků – jako dědeček Herle. Po absolvování vojenské povinnosti coby Es trumpetista v Karlových Varech (dobrý muzikant dokáže všechno!) nastoupil do funkce lektora varhan v Kulturním středisku na Praze 6. Vyučoval amatéry vysokoškoláky, kteří se neustále ptali na něco, co začínající kantor nevěděl. „Příště vám to vysvětlím“ byla výborná příprava na budoucí pedagogickou dráhu. 1965 uspěl v konkursu na korepetitora tanečního oddělení, což mu umožnilo zdokonalovat se v improvizaci na hodinách Věry Urbánkové, specialistky na moderní výrazový tanec. Tato praxe se časem zhodnotila natolik, že mohl začít vyučovat varhany, improvizaci a dějiny varhanní literatury na konzervatoři a později i na HAMU. Hlavním zaměstnáním ale bylo místo varhaníka na Novoměstské radnici, které spadalo pod správu Kulturního domu železničářů. Její ředitel bez problémů podepisoval Horovi všechna povolení koncertních cest. Hora na tomto místě vydržel od roku 1959 do roku 1989. (Mendelssohnův Svatební pochod znal velmi brzy nazpaměť!)

Jan Hora na gratulačním koncertě k 80. narozeninám Jan Hora na gratulačním koncertě k 80. narozeninám

Díky rozšiřování kontaktů z Lipska, vysoké profesionální kvalitě Horovy hry a širokému kulturnímu rozhledu se dostal do kontaktu s českými orchestry – SOČR, FOK, ČF – které jej braly sebou na varhanní sóla jak v Glagolské mši, Tarasi Bulbovi, Alpské symfonii, tak ve 3. Symfonii  Saint Saënse, kde je výrazný varhanní part. To už měl za sebou množství koncertů v obou německých státech, a v Holandsku, kde se pořádají varhanní koncerty v poledne, odpoledne a večer. Belgie, Švýcarsko a Skandinávie byly dalšími Horovými destinacemi. Koncerty zvládal mnohdy s vypětím mnoha sil a díky VW brouku, který jej spolehlivě přepravil i za polární kruh. Co místo, to jiné varhany, na něž si musel během několika zkouškových chvil zvyknout a předstírat, že na ně hraje odjakživa. Každý večer v jiné posteli, každý koncert s odlišným programem podle typu varhan, nikde nic nezapomenout, šetřit silami pokud to šlo, sladit termíny doma i v zahraničí, po koncertě ještě strávit s hostiteli pár chvil a inteligentně je bavit – kdo to nezažil, nepředstaví si.

Sametová revoluce mu uvolnila ruce a umožnila mimo jiné, aby se s ním o řízení vozu podělila manželka. Do té doby bylo nutno poníženě prosit o povolení každého jejího výjezdu na Pragokoncertu a ne vždy to vyšlo! To už byl ale Hora synonymem spolehlivosti, bezkonfliktnosti a vysoké profesionality, hrál s mnoha soubory staré hudby, sbory dětskými i smíšenými a vedle toho už dlouho učil na konzervatoři. V roce 1977 převzal část úvazku za onemocnělého doktora Reinbergera na HAMU a po jeho skonu i část jeho třídy jako externista. Brzy po roce 1989 se habilitoval na docenta a v roce 1995 obdržel profesuru. Z jeho třídy vzešli laureáti varhanních soutěží, pozdější pedagogové na konzervatoři i na HAMU.  Hora zval velké osobnosti evropských varhan na semináře, jichž se účastnilo 60 – 70 studentů ze všech škol bývalého Československa a posílal studenty do zahraničí, tam, kde se podle jeho zkušeností mohli naučit nejvíc na nástrojích, které byly na příslušných školách k dispozici.

Last but not least má na svém kontě množství premiér jak zapomenutých autorů 18. století, tak autorů nejsoudobějších – Ebena, Temla, K.a M. Slavického, Kabeláče, Klusáka, Sluku a mnoho dalších. V databázi Českého rozhlasu je zaznamenáno 566 položek se jménem Hora. Nahrával také v Plzni, v německých rozhlasech, ve Stockholmu, v Antverpách, v USA, Japonsku atd. Ze zájezdů, na něž byl povinně vysílán Pragokoncertem, vzpomíná mimo jiné na zážitky ze Sovětského svazu, včetně střední Asie. Jen v pobaltských republikách hrával v odsvěcených chrámech. V ostatních částech SSSR pouze v koncertních sálech - pravoslaví varhany nepoužívá. Velkým zážitkem byl výkřik jednoho moskevského posluchače při Janáčkově Postludiu: „Ty igraješ kak čort, moloděc!“

Varhanní koncerty v Čechách se mohly rozvinout až po roce 1965, kdy nastalo kulturní uvolnění a mohly být využity desítky nádherných nástrojů v chrámech a kostelích. Teplá u Mariánských Lázní, sv. Klára v Chebu, sv. Mořic v Olomouci, Český Krumlov – tam všude se začalo hrát hlavně po 1968, kdy už stranickým funkcionářům bylo trapné zakazovat takové podujatia. V Praze povolil Městský výbor KSČ koncerty kvůli zahraničním turistům v roce 1964 nejprve u sv. Jakuba na Starém Městě, později v Týnském kostele, u sv. Mikuláše na Malé Straně a u sv. Tomáše. Na každý koncert zejména u sv. Jakuba přišlo 2 -  3 000 posluchačů, kteří poslouchali pozorně jakýkoli program. Byly to svátky vzdoru a projevy sympatií k jiné, než komunisty propagované kultuře. Po revoluci ubylo tuzemských posluchačů, zato přibyli cizinci. Do dneška si koncertní řady v několika málo kostelích udržují vysokou úroveň dramaturgickou i interpretační. Mnoho jich ale bohužel hoví vkusu turistů, kteří chtějí slyšet své oblíbené hity. S tím ovšem už Hora nemá nic společného.

Udržet si do osmdesátky hráčskou úroveň není jednoduché. Ale mladík svěží duchem i tělem ještě nechce odejít z pódií a kůrů a pokračuje i v přátelském sledování svých bývalých absolventů, které svými produkcemi uváděl ve známost, jak těch dávných, tak současných. Kéž jeho tělesná schrána ještě dlouho nechátrá, drží se zpříma a nemluví o nemocech.

Ivan Štraus

Profesor Akademie múzických umění v Praze. Po studiu na pražské konzervatoři a HAMU studoval jako aspirant na konzervatoři v Moskvě v roce 1966 - 1968 u Galiny Barinové. V roce 1968 byl v konkurzu vybrán jako učitel HAMU, roku 1975 z politických důvodů propuštěn a působil na Konzervatoři Pardubice. Od roku 1990 je profesorem AMU. V letech 1968-1979 byl členem Českého tria, od roku 1979 primáriem Sukova kvarteta, jako sólista vystupoval s různými orchestry doma i v zahraničí a je držitelem řady ocenění (vítěz soutěže Pražského jara 1964, cena Academy Charles Cross 1966 aj.).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.