středa, 17. září 2014

Čím lidé žijí (a kde)…

Napsal(a) 

Aneb filharmonici s romskými dětmi ve slovenských osadách

Ze zkoušky Čhavorenge. V popředí Ida Kelarová a její asistent Oto Bunda, foto Petr Kadlec Ze zkoušky Čhavorenge. V popředí Ida Kelarová a její asistent Oto Bundafoto: Petr Kadlec

Česká filharmonie vyslala začátkem srpna čtrnáct hudebníků na východní Slovensko, aby tam s romským sborem Čhavorenge pod vedením Idy Kelarové nazkoušeli program pro koncerty v romských osadách Lenartov a Raslavice – a v synagoze v Liptovském Mikuláši.

Vyslechli jsme četná varování, mnoho vtípků na to, že s nástroji, které vezeme, se můžeme rozloučit, mnoho zaručených osobních zkušeností, které varovně svítí: hlavně si dávejte pozor! Prostě vše, co tak výstižně symbolizuje naši současnou společnost plnou důvěry a otevřenosti… A skutečnost?

Pódia všech koncertů jsou plná svíček. Ne několika, ale tisíců! „Každá svíčka, to je naděje,“ říká Ida Kelarová s pevnou vírou. A když se díváte na čtyřicet dětí a mladých lidí, kteří v jejím sboru zpívají, tváře mají opravdu nějak plné světla. Jejich výkon je skvělý a strhující. Ředitel České filharmonie David Mareček přijel na první koncert do Lenartova a přiznal se k šoku. Čekal hodně, ale takovou úroveň a profesionalitu ne. A přitom když Čhavorenge sledujete, nemáte pocit, že jde o výkon. Jde o to, dát ze sebe to nejlepší pro společnou věc.

Na nečekaných věcech jako by to celé bylo postavené. Pro romské publikum v osadě Lenartov, kde se nikdy nekonal žádný koncert, je společné vystoupení filharmoniků a Čhavorenge taky šok. Hudba pro ně je zážitek, ale jako by je přimrazil: skoro netleskají, netancují, nezpívají. A přitom jsou hluboce zasaženi. I filharmonici po několika dnech přiznávají, že na projekt mířili s pocitem, že obohatí lidi něčím, co umí, že podpoří talentované romské zpěváky… A pak s překvapením zjistili, že jsou sami obohacováni od lidí, od kterých by to ani nečekali.

Filharmoniky děcka z Čhavorenge strhávají. Na pódiu nemáte pocit, že na jedné straně se hudba provozuje akademicky a na druhé spontánně. Obě skupiny prorůstají. A filharmonici naopak vymýšlejí, jak překvapit děti i Idu – tím, že zazpívají jeden z refrénů nebo že se zvednou ze židlí a při strhujícím čardáši taky zatancují.

Hudebníci s dětmi na workshopech na lenhartovské škole, foto Petr Kadlec Hudebníci s dětmi na workshopech na lenhartovské školefoto: Petr Kadlec

Ida Kelarová neustále zdůrazňuje disciplínu, vůči svým svěřencům dovede být nesmlouvavá a drsná. Pozdní příchody, esemeskování v časech, které nejsou domluvené, nedovolené kouření… Člověk si někdy říká, jestli se mají prohřešky proti pravidlům hrotit až do takové krajnosti. Ale proč vlastně ne? Není to tak, že člověk má pocítit hranice, kdy už mu věci neprojdou? Nemá častěji naplno zažít důsledky toho, co dělá? Nemá si být vědom, že když bezdůvodně přijde pozdě, vyjadřuje nerespekt k druhým a ohrožuje společnou věc?

Procházíme lenartovskou osadou. Někdo z naší výpravy pak vyslovuje obavu, jestli se nepodobáme návštěvníkům zoo, kteří si jenom přišli prohlédnout něco exotického. To je ovšem na nás. Je na nás, jestli chceme mít mentalitu těch, kteří si přišli do zoo nabrat další zážitek, a tím to končí. Jestli budeme chtít vidět klece i tam, kde nejsou.

Čtyřicet talentovaných dětí ze sboru Čhavorenge se 10. srpna vrátilo do svých domovů. Ti šťastnější do bytovek, méně šťastní do osad, kde žijí třeba i v chatrčích. V podmínkách, za které nemohou. Vracejí se ovšem se zkušeností, že se dá žít jinak a že když chtějí a pracují na sobě, přináší to do života něco úžasného. Pocit naplnění, pocit radosti z nalezení sebe sama…

Tenhle projekt zároveň není jenom „o nich“, je také o nás: o naší otevřenosti, o naší upřímnosti, o našem smyslu pro společnou věc, o naší ochotě měnit se. O tom, jak se ten podivuhodný náboj, který je možné během necelého týdne na Slovensku zažít, podaří udržet. Navázat na něj. A oslovit s ním své okolí. Po koncertě v Liptovském Miku­láši jedna z posluchaček – Miriam Kanioková – napsala: „Za posledných pár rok som sa snažila viac sa angažovať v otázke rovnoprávneho postavenie Rómov a boja proti neznášanlisvosti v tom našom Česko-Slovensku. Za posledné roky sa moje pocity skepsy, z toho, že sa tento boj dá vyhrať, striedali v menších, alebo väčších vlnách. Dospela som už tak ďaleko, že vždy hovorím ‚aj tak nás nakoniec povešajú‘. Včerajší koncert bol však pre mňa neuveriteľnými dvomi hodinami, kedy som skutočne cítila, že to všetko dáva zmysel. Je to klišé, že naplniť srdce nádejov, ale to je to, čo sa celému úžasnému týmu ľudí včera podarilo.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.