úterý, 6. říjen 2020

Antonínu Matznerovi se zpožděním

Napsal(a) 

 , foto archiv ČT foto: archiv ČT

V českém undergroundu sedmdesátých a osmdesátých let to byl běžný trik. Když se nestihl sborník k nějakému významnému jubileu včas, přidalo se do názvu „se zpožděním dvou let“. Anebo tří. Ta trojka by se hodila i letos: 16. října to jsou tři roky, co zemřel Antonín Matzner. S hudbou měl co do činění celý život. Horizontálně i vertikálně: od jazzu přes komerční pop po vážnou muziku; od popularizační publicistiky přes produkci a režii víc než sto dvaceti supraphonských vinylů po dlouholetou dramaturgii Pražského jara.

Když jsem před patnácti lety dokončoval Úniky a návraty, knižní rozhovor s Petrem Králem, zmínil se básník v jedné odpovědi o Matznerovi. Zmínka ale při korektuře vypadla. Požádal jsem Krále, jestli by nešlo těch pár řádků vrátit. Básník se zamyslel a nakonec kývl: „To setkání bylo důležité.“ Šlo o dvaašedesátý, druhý rok Královy vojny, kterou sloužil v Plzni. Král byl ročník 1941 (zemřel letos v polovině června), Matzner byl o tři roky mladší. Už v šedesátém roce, ve svých šestnácti, založil v Plzni, kde se v srpnu čtyřiačtyřicátého narodil, jazzový klub. Pak začal spolupracovat s plzeňskou filiálkou Československého rozhlasu. Právě tam, „ve ztemnělém studiu“, vzpomíná Král, „mi poprvé pustil Ornetta Colemana. A rázem tím pro mne prostor studia změnil v kosmickou arénu.“

Matznera jsem potkal poprvé na sklonku osmdesátých let. Jeho jméno zářilo z knihy o Beatles, té „výpovědi o jedné generaci“. Vyšla v Mladé frontě 1987. A pak ještě několikrát. Za minulého režimu byly náklady knížek obrovské, ale tahle monografie byla mezi nimi bestseller. Prodej překročil hravě sto tisíc výtisků. Pak jsem Matznera slýchal po roce 2000 v rozhlase. Chraplavým hlasem, rozvážně, s tlumeným nadšením mluvil o velikánech světového jazzu. Anebo vážné hudby. Třeba o Schönbergovi, a hlavně o Stravinském. Ty dva bral jako největší skladatele dvacátého století. „Strýčka Igora“ pak dokonce jako svého guru. Zřejmě s ohledem na dramatické vývojové proměny jeho autorského rukopisu: od mladické avantgardy přes klasický střih k pozdní dodekafonii.

A. Matzner s Pierrem Boulezem, foto archiv Pražského jara A. Matzner s Pierrem Boulezemfoto: archiv Pražského jara

Osobně jsem Antonína Matznera poznal v roce 2005. Právě dokončoval knihu 60 Pražských jar. Psal snadno, hravě, čtivě, zábavně, a vždycky s víc než nadprůměrným informačním backgroundem a smyslem pro široký kontext. Ne náhodou má ve své bibliografii několik encyklopedií a přehledových titulů. S informacemi dovedl pracovat. Byl brilantní vypravěč, jak vystřižený ze Zábrany, Hrabala nebo Koláře. Řeč dokázal plynule gradovat, nikdy se neztratil v digresích, dávkoval komiku – a pointu spolehlivě rozezníval vlastním smíchem. Jedou takhle Alois Hába s Arnoldem Schönbergem vlakem. Koukají na krajinu za oknem, kde se plynule vine kopcovitý svět. „To je moje hudba, Arnolde,“ řekne Hába a kývne ven. „Ta tvoje, to je takhle: cik cak!“ A čtvrttónový klavírista vyseká prstem do vzduchu řadu ostrých špiček.

Těžko říct, kdy se pravda stávala u Matznera básní, který vtip byl navíc, který aforismus vybrousil po svém. Vyprávěl každopádně s gustem. Měl značný literární talent. Ostatně pravidelně publikoval od patnácti let. První článek napsal ve dvanácti. Do jakéhosi pionýrského žurnálu. O Albánii, která ho celoživotně fascinovala. Když jsem mu v roce 2006 navrhnul, že bych po Petru Královi realizoval další knižní rozhovor s ním, byl sice potěšen, ale odmítl. S tím, že memoár teď píše každý. A že bude radši v hudbě dál studovat, co ještě nezná. Třeba Vivaldiho opery. Tou „příčností“ mi připomínal Karla Teiga: postavit poetismus na základech konstruktivismu; dělat knižní typo a souběžně teoretizovat o filmu; prokousat se od esejizované básně k celkovému náhledu na dějiny výtvarného projevu. Výtvarné umění měl Matzner mimochodem taky rád…

Antonín Matzner měl syna Michala. Hrál na klarinet, měl rozepsanou monografii Marka Kopelenta, pracoval jako dramaturg hudebního festivalu v Českém Krumlově. Zemřel tragicky v září před deseti lety. Bylo mu dvaatřicet. Poznal jsem ho přes otce. Jednou v noci jsme v nějakém zapadáku vedli dlouhou řeč o milnících světové literární erotiky. Mluvil jsem spíš já, Michal zdatně konzumoval vybrané alkoholické nápoje. „Znáš Jana od Kříže?“ vytáhnul ovšem nad ránem trumf. Tehdy jsem poezii toho španělského křesťanského mystika znal sotva povrchně. Když jsme se potkali s Michalem příště, přinesl mi útlou sbírku jeho poezie. Poslední báseň té knížky se jmenuje „Úhrn dokonalosti“. Ve třetím a čtvrtém verši se tu dbá o nitro a spěje k lásce. Důležitější jsou první a druhý verš: „Zapomenout svět, / tvůrce vzpomínati…“ Tedy zapomínám – a vzpomínám.


Tento komentář vyšel v HARMONII X/2020.

Radim Kopáč

Literární a výtvarný kritik, editor, kurátor, moderátor diskusních pořadů. Narozen 1976 v Praze, vystudoval žurnalistiku a mediální studia na FSV UK. Od roku 2010 zaměstnanec Oddělení literatury a knihoven Ministerstva kultury ČR. V letech 2010 až 2015 editor časopisu Živel. Aktuálně publikuje v denících Mf Dnes, Lidové noviny, Deník N, v časopisech Host, Týdeník Rozhlas nebo Uni; spolupracuje s Českým rozhlasem (Plus) i Českou televizí, dále s nakladatelstvími Academia, Karolinum, Slovart nebo Větrné mlýny, s knižními veletrhy a literárními festivaly Svět knihy a Měsíc autorského čtení, s pobočkami Českých center po světě. Vydal řadu knih z dějin literární a kulturní periferie posledních dvou století, např. Praha jinak (Slovart, 2020; s J. Šofarem), Praha v množném čísle (Slovart, 2019; s J. Šofarem), Pijácká čítanka (Slovart, 2018; s J. Šofarem), Praha erotická (Academia, 2017; s J. Schwarzem), Punk je mrtvý – a kdo ne? (Pulchra, 2016; s P. Sojkou) a Nevěstince a nevěstky (Paseka, 2013; s J. Schwarzem).

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.