Doba covidová a válečná jako by byla pohromou pro printová média úzce napojená na klasickou hudbu. V roce 2021 zbankrotovaly renomované Hudební rozhledy, v červnu 2022 skončil neméně respektovaný Týdeník Rozhlas. Jestliže HRo neunesly ekonomické důsledky pandemie, TR, ač měl za sebou Radioservis a mohutný kolos Českého rozhlasu, stal se přítěží, apendixem, který zřizovatel odřízl a operaci zdařile zdůvodnil.

Desítky let poslouchám od vážených hudebníků a vážených novinářů fráze o české houslové, smyčcové, dechové, klavírní škole, dokonce někteří vážně hovoří o české dirigentské škole. Nikdo mi ale ještě nevysvětlil, čím přesně je, čím se vyznačuje, jaké jsou její atributy. Jistě – zmiňuje se ona až mýtická česká zpěvnost, ale neřekl bych, že by například Gautier Capuçon hrál méně zpěvně nežli Jiří Bárta či Tomáš Jamník. Jistě by se dal na konkrétních příkladech analyzovat odlišný cit pro interpretační specifika například hudby Dvořáka nebo Martinů, konstatovat, že národní zvuk České filharmonie je v určitých vrstvách jiný než mezinárodní Berlínské filharmonie. (Dlužno dodat, že u orchestrů je to relativní, protože hlavním hybatelem všeho je dirigent.)

Interpret, který má odmítavý postoj k hudební tvorbě své doby, je šašek, který se pouze snaží zalíbit se svému publiku.

Jestli na vás působí titulek jako nepatřičná hyperbola, tak splnil svůj účel, protože jste se rozhodli glosu číst a snad i dočíst. Nicméně jde jen o parafrázi výroku ředitele Symfonického orchestru hlavního města FOK, jenž na setkání s novináři mluvil se suchým humorem sobě vlastním o výjimečném orchestru výjimečného města. Může se to někomu nelíbit, ale skutečností je, že v Praze jsou v tuto chvíli nejlepší sály, nejvíc peněz, nejvíc sponzorů a nejvíc potenciálních recipientů klasické hudby. A také nejvíc velkých orchestrů.

Je jedno paradigmatické pražské kulturní téma, které vždy spojovalo lidi různého politického vyznání – potřeba nového hudebního stánku pro klasickou hudbu. Disputace na téma sálu a jeho umístění se ale vedou už třicet let. Po svém to viděli a vidí Havel, Klaus (současný český prezident nespíš žádný odborný názor nemá), ódesáci, topkaři, piráti, starostové, anonisté, okamurovci, hudebníci, výtvarníci, architekti, úředníci magistrátu a dotčeného pražského obvodu i ochránci přírody. Nakonec se kupodivu Spolek pro výstavbu nového sálu s politiky domluvil a vznikla shoda nad lokalitou v Holešovicích, místě, ke nejvíce upoutává oči lidí nádherná budova bývalých Elektrických podniků a nevábná stanice metra Vltavská. Mravenčí práce pokračovala, a i když byla pozastavena pandemií, nakonec byl ohlášen konec první části běhu za novým stánkem hudby, jemuž bylo (bůhvíkým) dáno jméno Vltavská filharmonie (VF).

V roce 2022 si svět připomíná 305. výročí narození jednoho z největších a nejuznávanějších českých houslistů a skladatelů Mannheimské školy první poloviny 18. století.

Občas se zamyslím nad otázkou a pokud mně leží v hlavě a (z té hlavy) neodchází, sednu a napíšu úvahu. Tak to bylo též v tomto případě. Když časopis Harmonie projevil zájem úvahu vytisknout, uvědomil jsem si, že by bylo k dobru objasnit můj přístup, jak se dívám na proces cokoliv hodnotit.

I v Rusku podepsaly tisíce umělců, vědců a studentů různé petice proti válce na Ukrajině, přes značné osobní riziko. A díla předních ruských skladatelů by se samozřejmě měla hrát i nadále na celém světě. Jakékoli pokusy o bojkot Musorgského, Čajkovského, Prokofjeva nebo Šostakoviče jsou nesmyslné. Odhlédneme-li od politováníhodných příkladů Gergijeva, Netrebko, Berezovského a Matsujeva, jak se však se situací vyrovnávají další ruští zpěváci a instrumentalisté, kteří dosud vystupují v Rusku i na Západě? Koho podporují? Troufnou si protestovat nějakým způsobem proti apokalypse na Ukrajině?