V současné korono době místo abych proklínal Čínu, že vlastně „stvořila“ a vyslala do světa nový virus, přičemž se nechtěně postarala o celosvětovou tragédii a necítí potřebu se za to omluvit, místo abych si dělal legraci z neschopnosti našich politiků včas zajistit ochranné pomůcky a z jejich servility vůči téže zemi, jež nám teď blahosklonně draze prodává roušky a respirátory nebo abych byl nabroušený na českou módu lyžovat v Itálii, raději se pokouším dělat cosi smysluplného. Jelikož moje zdravotní dokumentace a věk mě přiměly být v dobrovolné izolaci a obejít se bez občerstvujícího prostředí redakce Harmonie, dovolím si jen pramínek myšlenek. Budou to dva příběhy, které jsou sice od sebe časově hodně vzdálené, ale mají svůj průsečík.

Na prahu kalendářního jara, letos sice opět krásného, ale ztrpčeného zákeřným protivníkem minimální velikosti a maximálního dosahu, se u mě doma – kde jinde v těchto dnech, že? – rozezněl mobil. „Chystáme benefiční koncert ve prospěch čtyř nemocnic, které se potýkají s nejtěžšími případy onemocnění COVID-19,“ sdělil mi generální ředitel České filharmonie David Mareček a přešel rovnou k věci: „Šel bys do toho s námi jako moderátor?“

Vizuálně působivý, nápaditý a překvapivě všestranný koncertní komplex La Seine Musicale, který se nachází na malém ostrově jménem Île Seguin, okolo 9 km od centra Paříže, byl otevřen v roce 2017. Někteří publicisté jej označili za „maják“ nebo „parník plovoucí na Seině“, ale snad nejvtipněji popsal tento komplex jeho generální ředitel Oliver Haber – „jachta na dobrodružné plavbě“.

Po době kamenné, bronzové, železné a dalších nastala letos, jak praví různí vtipálkové, doba roušková. Jak se vypořádávají se současnou situací operní scény v Británii?

Procházíme velmi zvláštním a neznámým životním obdobím. Většina z nás najednou nemůže dělat to, co děláváme běžně. Zatímco se zdravotníci vystavují obrovskému riziku a bojují za záchranu lidských životů, přičemž se jim mnohdy nedostává základního vybavení, nám muzikantům je zapovězeno tou nejpřímější cestou sdílet lék pro duši: hudbu.

Onemocnění COVID-19 nepotřebuje víza ani extra sedadlo pro violoncello. Pandemie zachvátila svět klasické hudby od Los Angeles po Sydney: pozitivní test byl prokázán u předního australského skladatele Bretta Deana, v izolaci se při příležitosti koncertu v Sydneyské opeře ocitla i zpěvačka Rita Wilson, kterou doprovázel její partner, filmový herec Tom Hanks. Nakazil se taktéž profesor z londýnské Guildhall School of Music and Drama, která jako jedna z mála škol ve Velké Británii zůstává až do pondělka zavřená. Kvůli pandemii COVID-19 se ruší koncerty a představení nejen v kontinentální Evropě, od včerejška se nehraje ani v Carnegie Hall nebo Metropolitní opeře. Všechno zatím běží podle plánu asi jenom ve Velké Británii, která jako jedna z mála zemí zatím nepřistoupila k opatřením omezujících kulturní produkce ani běžný život svých občanů.

První známá písemná zmínka o vsi Skaličce a jejím mlýnu pochází z roku 1349: Moravské zemské desky zaznamenávají, že toho roku „pan Havel z Trmačova postoupil své manželce Přibce mlýn ve vsi Skaličce se třemi podsedky“. Vzhledem k tomu, že zemské desky byly tehdy teprve založeny, musel mlýn existoval už nějakou dobu, ne však moc dlouhou, protože vodní energie se začalo využívat v našich zemích teprve počátkem čtrnáctého století. Nicméně se lze domnívat, že příznivé podmínky k tomu na potoce, který nese krásné, starobyle znějící jméno Lubě a vyznačuje se stálou vodnatostí (po celé délce svého toku poháněl až osm mlýnů!) učinily původně osamělý skaličský mlýn s jeho podsedky základem nové vsi a jeho majitele její přirozenou hlavou: když se Skalička stala obcí, byl úřad starosty ve mlýně dlouho prakticky dědičný a tituly pantáty a paňmámy vyhrazeny výlučně pro manželskou dvojici vládnoucí mlénem.