Necitlivý, ba bezohledný přístup k pořadatelům „MiniColours“ v Ostravě, kteří kvůli bleskovému zpřísnění hygienických pravidel museli prakticky ve vteřině zastavit rozjetý hudební festival, odhalil mnoho důležitých politicko-kulturních souvislostí.

Sedmadvacátého června uspořádala hudební fakulta AMU v sále Martinů absolventský koncert houslistky Evy Zrostlíkové Schäferové, posluchačky prof. Ivana Štrause. Eva Zrostlíková má za sebou již mnoho úspěchů. Je laureátkou Kocianovy houslové soutěže z roku 2011, držitelkou 1. ceny Telemannovy soutěže v Poznani, laureátkou soutěže Concertino Praga. V roce 2017 se probojovala do hlavního klání soutěže Pražské jaro a na soutěži Nadace Boh. Martinů v roce 2018 získala 1.cenu. Program jejího absolventského koncertu byl zcela nevšední. Absolventka provedla souborně všech 6 sólových sonát E.Ysaÿe. Občas houslisté zařadí do programu svých recitálů kompletní Bachovy sólové sonáty či Paganiniho Caprices, provedení kompletního Ysaÿe na českých pódiích je však vzácné. Eva Zrostlíková se Ysaÿem zabývá déle, před dvěma lety na svém bakalářském koncertě již jeho dvě skladby provedla. Ysaÿe napsal své Sonáty, evidentně pod dojmem Bachových sólových sonát, v roce 1923 jako op.27. Sonáty jsou mimořádně technicky náročné, překypují zajímavými hudebními nápady, jsou originální a nepostrádají tak vysokou uměleckou hodnotu.

V květnovém vydání Harmonie jsem si s chutí přečetl článek I svět klasiky bude muset poslouchat, s jehož autorkou v mnoha věcech souhlasím. Vážná hudba by měla reflektovat pulzování současného světa a neignorovat potřeby svého okolí, ve kterém vzniká. Tvrzení, že koncertní sály jsou od zbytku světa odtržené, je tedy do jisté míry oprávněné. Neměli bychom však zapomínat, že stav vážné hudby na druhou stranu přináší i úžasné věci.

Co dělat, když se navzdory vrcholícímu jaru kultura jen pomalu probouzí k životu? Tak třeba poslouchat muziku doma, a k tomu procházet fochy vlastní knihovny. Občas se může objevit text, kde jedno s druhým pěkně ladí – kde hudba hraje jistou roli, někdy hlavní, někdy vedlejší.

Říkává se, že štěstí přeje připraveným. A něco na tom bude. Jak jinak si vysvětlit shodu náhod, jaká vyvrcholila ve Dvořákově síni Rudolfina v sobotu 13. června večer? Česká filharmonie připravila čtvrtý koncert, kterým pomáhá hudbou i konkrétními činy. Tentokrát v součinnosti s Českým Červeným křížem a s Nadací Magdaleny Kožené, resp. projektem ZUŠ Open. Když jsem se připravoval na jeho moderaci, začaly se mi před očima sbíhat nikoli mžitky, ale nitky.

Psát recenze na streamované koncerty je ze své podstaty blbost, nota bene pokud jde o koncerty klasické hudby. Krátký komentář si ale neodpustím. Pokud má totiž letošní ročník Pražského jara nějaká pozitiva, jedním z nich je ten, že z živě přenášených koncertů vznikají záznamy, které mají mnohdy větší hodnotu než pracně natáčená a hustě propagovaná alba.