Komentáře
Komentář Jiřího Vejvody: Pomáháme s Českou filharmonií, díl IV.
14. červen 2020 Napsal(a) Jiří VejvodaŘíkává se, že štěstí přeje připraveným. A něco na tom bude. Jak jinak si vysvětlit shodu náhod, jaká vyvrcholila ve Dvořákově síni Rudolfina v sobotu 13. června večer? Česká filharmonie připravila čtvrtý koncert, kterým pomáhá hudbou i konkrétními činy. Tentokrát v součinnosti s Českým Červeným křížem a s Nadací Magdaleny Kožené, resp. projektem ZUŠ Open. Když jsem se připravoval na jeho moderaci, začaly se mi před očima sbíhat nikoli mžitky, ale nitky.
Zimní cesta na Pražském jaru aneb Rychlá poznámka k pomalému umění
3. červen 2020 Napsal(a) Michaela VostřelováPsát recenze na streamované koncerty je ze své podstaty blbost, nota bene pokud jde o koncerty klasické hudby. Krátký komentář si ale neodpustím. Pokud má totiž letošní ročník Pražského jara nějaká pozitiva, jedním z nich je ten, že z živě přenášených koncertů vznikají záznamy, které mají mnohdy větší hodnotu než pracně natáčená a hustě propagovaná alba.
Gabriel Gössel: Největší český znalec šelakové éry
28. květen 2020 Napsal(a) Filip ŠírMladí muzikanti bez manýr na Pražském jaru
28. květen 2020 Napsal(a) Marta TužilováDo letošního ročníku Pražského jara zasáhla sice pandemie covid-19, ale festivalový tým vykřesal z možností, které mu zbývaly, hodnotný program. Do série streamovaných koncertů zařadil také Koncert mladých talentů 22. května v Sále Bohuslava Martinů HAMU a dal příležitost čtyřem hudebníkům, kteří měli v původním programu festivalu 2020 hrát na samostatných recitálech právě v tomto sále.
Komentář Mahana Esfahaniho: Chvála izolace
26. květen 2020 Napsal(a) Mahan EsfahaniMnozí tvrdí, že hudebníkům nastaly těžké časy. Rozhodně to tak je, ale spíš bych řekl, že nastaly báječné časy otravným sebepropagátorům, ať už zde nebo v zahraničí. Žijeme v době prosazování sebe sama pod rouškou spravedlnosti a jakési nejasné ideje dobra – tyto původně ryzí hodnoty se již staly velmi dobře obchodovatelnými komoditami, a naše společnost je tak přirozeně přijímá.
Už stým rokem má letos znít na salcburském náměstí Domplatz, přímo pod základy monumentální katedrály svatého Ruperta a Vergila, tenhle slib. Ve hře Jedermann, česky Kdokoli, ho dává Smrt rozhněvanému pánu Bohu a otevírá jím Hru o umírání bohatého muže. Toto univerzálně platné středověké mystérium u nás není příliš známé, ale pro Rakušany má podobný význam jako pro nás Má vlast na Pražském jaru. Hraje se především na Salcburském festivalu, každoročně se k němu upíná velká pozornost a nejinak tomu má být v létě 2020, kdy Salzburger Festspiele chystají oslavu sta let své existence.
Karanténa a utlumení sociálního života kvůli koronaviru přineslo i nucené ztišení živé hudby. Nahrazují ji sólové koncerty nebo klipy přenášené internetem. Jeden takový vytvořil před Velikonocemi barokní ansámbl Collegium 1704. Sepulto Domino signatum est monumentum, Pochován Pán a zapečetěn jest hrob, část mše Jana Dismase Zelenky se nese pražským kostelem svaté Anny. Tóny se proplétají mezi zahalenými postavami hudebníků, číselně dodržujících nařízení vlády a chránících své dýchací cesty rouškou. Atmosféra, posilovaná pohybem kamery, je tíživá a povznášející zároveň. Morové aranžmá vyvolává úzkost, ale zároveň posiluje. Co je bez chvění, není pevné?
I svět klasiky bude muset poslouchat
5. květen 2020 Napsal(a) Alexandra StřelcováKdyž ve svém březnovém textu reagoval Semjon Byčkov na tehdy několik dni čerstvý nouzový stav a následné zákazy pořádání kulturních akcí po celém světě, podrobil společnost nebývale silné kritice: připomínal hlavně neúctu, s jakou se lidstvo dlouhodobě chová k přírodě, byť potřebu jí naslouchat hodnotil jako jedinou možnost, jak nalézt v našem bytí harmonii.
Iša Popelka, rodák poličský. Vzpomíná Jaroslav Mihule
1. květen 2020 Napsal(a) Jaroslav MihuleDne 16. dubna 2020 zemřel ve věku 87 let významný český muzikolog, publikující převážně pod jménem Iša Popelka, ačkoliv byl pokřtěn František (nar. 19. 2. 1933), stejně jako jeho otec. Odlišil se tak od něho tvarem křestního jména, ale ne vřelým životním vztahem k rodné Poličce a k Bohuslavu Martinů. Oba dva se neokázale hlásili ke generaci cítící živou sounáležitost s národem, kulturními tradicemi domova, a silně souzněli i s dědictvím regionálním – Vysočinou a Poličkou. Po dlouhou dobu to nebylo příliš populární a také příchylnost k Martinů se jevila zvláště v padesátých letech politicky podezřelá.