Pod optimistickým heslem Svítá na lepší časy zahájil Mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha 19. listopadu vánoční on-line prodej na vybrané projekty 14. ročníku (www.dvorakovapraha.cz). Jestliže rok 2020 byl zevně i vnitřně ovliněn pandemií čínského koronaviru, rok 2021 jakoby chtěl vzlétnout k nebesům. Je velmi ambiciózní a pozitivní. Svědčí o tom slova intendanta festivali Jana Simona: „Jakkoliv to bylo složité, podařilo se nám letos uspořádat festival Dvořákova Praha v plném rozsahu. Je pravdou, že jsme  finální podobu museli přizpůsobit okolnostem, které zasáhly celou naši společnost, nejenom kulturní život. Každopádně jsme ale získali obrovské zkušenosti s krizovými situacemi. Nyní však věříme, že až zahájíme v září 2021 další festivalový ročník, naše letošní zkušenosti zůstanou vzpomínkami, epidemická situace bude již daleko příznivější a milovníci hudby se s interprety budou moci setkávat bez jakýchkoliv omezení.“ A ředitel Akademie klasické hudby Robert Kolář dodává, že „jakkoliv druhá vlna šíření nemoci znovu zastavila kulturní život, všichni skutečně pevně doufáme, že když ne ještě letos, tak alespoň příští rok se již všechno vrátí do normálu. Tedy že již brzy bude svítat na lepší časy“.

Odcházejí. Paní Eva Zikmundová patřila k těm svědkyním a svědkům uplynulého času, kteří téměř až do svých posledních dnů sledovali dění na operním poli se stálým kritickým zájmem a s velkou emocionální účastí. Nenechala si ujít žádnou z premiér v Praze a někdy i mimo ni, jezdila do zahraničí, chodila na živé přenosy z newyorské Metropolitní opery, účastnila se zejména vokálních koncertů. Netajila se se svými názory, ráda se o ně podělila s těmi, kteří o její názor stáli. Zaujatě sledovala své bývalé umělecké pracoviště Národní divadlo a doslova trpěla, když se v něm nebo ve Státní opeře něco nedařilo.

Vládní opatření na 11. ročník mezinárodního festivalu pravoslavné duchovní hudby Archaion Kallos dolehla poměrně citelně. Přesto tato tradiční podzimní událost svůj cíl splnila. Svým posluchačům nabídla starobylou krásu křesťanského Východu. A aspoň na čas dovolila zapomenout na nepříjemné zprávy, které se na nás v poslední době valí. Skoro by se chtělo říct, že význam festivalu byl aktuálnější než kdykoli předtím. Dovolil povznést se nad starosti současného světa a nalézt útěchu „v jiných dimenzích“.

Zažil jsem s ním tolik krásných a pro můj život zásadních věcí, že by to vydalo na celou knihu. Když mi bylo deset let a žili jsme ještě na severní Moravě, začal jsem intenzivně poslouchat klasickou hudbu, převážně z gramofonových desek a na stanici Vltava. Vždy, když jsem se z programu dozvěděl, že budou vysílat mého oblíbeného klavíristu, vybraný program jsem si nahrával na svůj magnetofon (narodil jsem se zkrátka v minulém století). Často jsem si nařizoval budík, abych si nahrál noční program. Jakmile jsem se druhý den vrátil ze školy, hned jsem běžel, abych si záznam pustil. Dodnes si pamatuji, jak jsem byl u vytržení ze dvou takových „nočních úlovků“ - Beethovenových Sonát Pastorální a Les Adieux v podání Ivana Moravce.

Ministerstvo kultury udělilo u příležitosti státního svátku 28. října Státní ceny a Ceny Ministerstva kultury pro rok 2020. Jedním z oceněných je také muzikolog, loutnista, zpěvák a textař Tichota. Patří k zakladatelům Spirituál kvintetu, cenu podle ministerstva dostal za působení v čele souboru, který v době nesvobody pomáhal posluchačům nacházet cestu k odvážným občanským postojům, a za muzikologický výzkum v loutnovém repertoáru renesance a baroka. V loňském roce psal Jiří Tichota o své hudební cestě pro HARMONII v rámci muzikologické série, která vychází na stránkách časopisu druhým rokem. Při této příležitosti vzpomínání Jiřího Tichoty zveřejňujeme i zde.

Snaha opozičních poslanců o přiznání kompenzačních bonusů i lidem, kteří během koronavirové uzávěry nemohli pracovat souběžně na sebe i pro zaměstnavatele, přičemž jejich podpora nakonec činila nula korun, nedopadla ve vládě na úrodnou půdu. Přestože Babišův kabinet s lehkostí sobě vlastní rozhodil dotační plány za pět set miliard korun, pár stovek milionů na pomoc těm nejpotřebnějším, kterým opatření vlády proti koronaviru znemožnila provozovat zavedené živobytí, ji už přijdou příliš.

Největší český výrobce klavírů nejprve přišel o peníze  z prodeje klavírů do komunistické Číny, ale vzápětí je získal. V médiích jsme všichni mohli dočíst mimo jiné toto: „Rodinná nadace miliardáře Karla Komárka koupila od Petrofu Hradec Králové piana a klavíry, které si zřejmě kvůli návštěvě předsedy Senátu Miloše Vystrčila (ODS) nepřevzal čínský odběratel. Nadace rozdá 11 nástrojů z čínské zakázky českým školám. Zásilka nástrojů Petrof pro Čínu měla hodnotu 200 000 eur (5,3 milionu korun).  Podle prezidentky a majitelky Petrofu Zuzany Ceralové Petrofové odběratel pro Peking a okolí do Hradce Králové napsal, že se v Číně mluví o tom, že čínská vláda chce dát sankce na ČR a její zboží a že on nemá na to, aby platil pokuty.“ Pan Komárek uvedl: „Že klavíry koupíme, jsme se rozhodli hned, jak jsme se o problému dozvěděli. S manželkou jsme se domluvili, že je naše nadace obratem věnuje českým školám. Přáli bychom si, aby se těch 11 nástrojů stalo symbolem české hrdosti a soudržnosti.“  Paní Ceralová Petrofová Komárkův krok ocenila a označila ho za velkorysý:  „Jsme rádi, že se naše klavíry dostanou do českých škol. Mne osobně nejvíc překvapila rychlost a rozhodnost Karla Komárka, s jakou k tomuto neplánovanému obchodu přistoupil.“ Nadace KKFF údajně už brzy vypíše grantovou  výzvu, na jejímž základě budou moci školy o klavíry a pianina žádat. Jaké parametry bude třeba splnit, podle jakých kritérií bude nadace rozhodovat a kdo určí „vítěze“ v tuto chvíli nevím.