Komentáře
Žádné záchranné lano. Britský hudební život v době morové
26. únor 2021 Napsal(a) Mirka Zemanová26. ledna 2021 byl ve Velké Británii zaznamenán smutný rekord – počet úmrtí na Covid-19 dosáhl od začátku pandemie 100 000. Jde o pátý nejvyšší počet úmrtí na tuto nemoc na světě – Británie je za USA, Mexikem, Brazílií a Indií. A počet neustále roste: v době uzávěrky tohoto článku (19. února) dosáhl počet úmrtí v zemi, přes současnou striktní karanténu, 119 920. Na stát o něco víc než 68 milionech obyvatel, který je ze zeměpisného hlediska i po brexitu stále v Evropě, je to šokující statistika. Situace ohledně dalších opatření proti šíření nákazy bude revidována koncem března, avšak přes určitý pokrok, pokud se týká očkování (do 13. února bylo očkováno okolo 14 milionů osob, čili necelá pětina obyvatel země – celkový počet 21. února pak činí 17 582 121 první dávka vakcíny a 615 138 druhá dávka), zdánlivě nezastavitelný virus stále zákeřně číhá, a v Británii dochází k devastaci místní ekonomiky a kultury.
Vydavatelství Radioservis letos připomíná 20 let svého vzniku. Vltava to minulý týden připomněla přímým přenosem, ale na rozhlasové vysílání tak či onak odkazuje podstatná část produkce. A s odstupem času je až neuvěřitelné v jaké šíři se podařilo hudební i slovesnou produkci uplynulých desetiletí zaznamenat a vydávat. Jsou tu zapomenuté poklady, a řada snímků, které by jinak těžko spatřily světlo světa.
Málokterý z českých – či správněji moravských – skladatelů má tak blízko k označení klasik jako Jan Novák (1921–1984). První cyklus na latinský text Carmina Sulamitis zkomponoval už jako student a zaujetí pro antickou poezii a kulturu obecně mu zůstalo až do konce života. Po uvedení jeho Hobojového koncertu, který složil ještě jako mladík, se kritikové přeli, zda je koncert jen neoklasický, či přímo klasický. Sám skladatel v žertu prohlásil, že latinu používá jen tak, kvůli nesmrtelnosti. Nevím, do jaké míry doufal v nesmrtelnost svého díla, ovšem o nesmrtelnosti latiny byl hluboce přesvědčen. Věřil v její nadčasovou hodnotu, byla pro něj mostem, který spojoval bezútěšná padesátá léta s hodnotami antické kultury. 8. dubna uplyne 100 let od okamžiku, kdy se Jan Novák narodil v Nové Říši na Vysočině.
Komentář Tomáše Jamníka: Mycí linka pro vážnou hudbu?
7. leden 2021 Napsal(a) Tomáš JamníkKoronakrize je už nyní bez pochyby největší výzvou pro společnost od druhé světové války. Zákeřně se šířící vir odhalil slabá místa, která jsme doposud mohli přehlížet. Pokud březnová vlna přinesla i pozitivní ostrůvky soudržnosti a naděje, podzimní vlna vše spláchla, tentokrát již unaveně a odevzdaně. A to ještě nejsme na samotném konci. Dá se předpokládat, že vážná hudba bude zažívat krušné chvíle ještě měsíce a roky.
Komentář Luboše Stehlíka: Stíny a světla roku 2020
5. leden 2021 Napsal(a) Luboš StehlíkKomentář Davida Marečka: Tvář a duše hudby
4. leden 2021 Napsal(a) David MarečekHudba má kromě mnoha jiných předností ojedinělou schopnost odrážet nejen vnější tvář doby, v níž vznikla, ale i ducha jejího tvůrce. Dokáže to nejen v časech, kdy jsou tvář a duše spolu v harmonickém souladu, ale i tehdy, kdy se od sebe dramaticky liší. Samotní hudebníci musí od nepaměti dávat své umění do služeb těch, kteří jim zajistí obživu a určují tedy jeho vnější znaky. Obsah, jímž danou formu naplní, však zůstává po staletí svobodou a privilegiem každého hudebníka. Ve šťastných obdobích volí nanejvýš mezi slávou, úspěchem a uměleckou nezávislostí, v ohrožení ho osud nejednou postaví před dilema, zda se podvolit a přežít nebo vzdorovat za cenu velkého osobního rizika.
Jaroslav Mihule, člověk, který se nebál
21. prosinec 2020 Napsal(a) Stanislava StřelcováVýznamné životní jubileum (*1. prosince 1930) je neobyčejnou příležitostí vyjádřit úctu, kterou po mnoho let pociťuji. Bylo to po roce 1989, kdy jsem se detailněji seznamovala s dílem Jaroslava Mihuleho, sledovala jeho osudy u nás a v zahraničí, kdy mne ohromovala intenzivní činnost, kterou vyvíjel. Od mravenčí práce badatelské a pedagogické, až po tu popularizační, a nejen to. Za svůj život dokázal jít vždy za dobrým cílem a smyslem věcí, byl pro mnoho z nás odbornou a morální autoritou, vybudoval se svou manželkou harmonickou rodinu.
Se skladatelem, muzikologem a dobrým člověkem Zdeňkem Šestákem, který 10. prosince 2020 oslaví své pětadevadesátiny, se znám od 80. let minulého století, kdy jsem po předchozím působení v Plzni nastoupil do tehdejšího Československého rozhlasu jako hudební dramaturg. Pro hudbu zapálený, pracovitý, mimořádně vzdělaný a skromný autor mi byl velkým vzorem, oporou a pomocí při mém seznamování se s pražským hudebním životem. Téměř denně jsme se večer setkávali na koncertech zejména české soudobé hudby s jejími tvůrci a interprety.
Nedávno přišel starší syn ze školy s očima navrch hlavy: „Blanka nám pouštěla zvuky planet!“ Blanka je synova družinářka. – „Vážně?“ povídám. „A jak zněl Saturn?“ – „To už si nepamatuju.“ – Doma pak naladíme „planetární muziku“ na YouTube. Planety mluví, zpívají, vyprávějí příběhy. Merkur: radiové šumy a svistot větrů. Venuše: ozvěny jako z nějaké roury v koupelně. Země: jedna velká dálnice se zneklidňujícím ševelem vespod. Mars: zas ty svištící větry. Jupiter: kovové dunění. Saturn: hororové vyladěné píšťaly varhan. Uran: vzdálený let ptáků nad oceánem. Neptun: propukající sněhová vánice. Pluto (i když toho nebožáka hvězdáři z planetární řady vyškrtli, protože prý nemá ty správné parametry): moře a trubky. A Slunce: třepotání křídel plus nějaká dotěrná vibrace jako bonus.