26. ledna 2021 byl ve Velké Británii zaznamenán smutný rekord – počet úmrtí na Covid-19 dosáhl od začátku pandemie 100 000. Jde o pátý nejvyšší počet úmrtí na tuto nemoc na světě – Británie je za USA, Mexikem, Brazílií a Indií. A počet neustále roste: v době uzávěrky tohoto článku (19. února) dosáhl počet úmrtí v zemi, přes současnou striktní karanténu, 119 920. Na stát o něco víc než 68 milionech obyvatel, který je ze zeměpisného hlediska i po brexitu stále v Evropě, je to šokující statistika. Situace ohledně dalších opatření proti šíření nákazy bude revidována koncem března, avšak přes určitý pokrok, pokud se týká očkování (do 13. února bylo očkováno okolo 14 milionů osob, čili necelá pětina obyvatel země – celkový počet 21. února pak činí 17 582 121 první dávka vakcíny a 615 138 druhá dávka), zdánlivě nezastavitelný virus stále zákeřně číhá, a v Británii dochází k devastaci místní ekonomiky a kultury.

Málokterý z českých – či správněji moravských – skladatelů má tak blízko k označení klasik jako Jan Novák (1921–1984). První cyklus na latinský text Carmina Sulamitis zkomponoval už jako student a zaujetí pro antickou poezii a kulturu obecně mu zůstalo až do konce života. Po uvedení jeho Hobojového koncertu, který složil ještě jako mladík, se kritikové přeli, zda je koncert jen neoklasický, či přímo klasický. Sám skladatel v žertu prohlásil, že latinu používá jen tak, kvůli nesmrtelnosti. Nevím, do jaké míry doufal v nesmrtelnost svého díla, ovšem o nesmrtelnosti latiny byl hluboce přesvědčen. Věřil v její nadčasovou hodnotu, byla pro něj mostem, který spojoval bezútěšná padesátá léta s hodnotami antické kultury. 8. dubna uplyne 100 let od okamžiku, kdy se Jan Novák narodil v Nové Říši na Vysočině.

Koronakrize je už nyní bez pochyby největší výzvou pro společnost od druhé světové války. Zákeřně se šířící vir odhalil slabá místa, která jsme doposud mohli přehlížet. Pokud březnová vlna přinesla i pozitivní ostrůvky soudržnosti a naděje, podzimní vlna vše spláchla, tentokrát již unaveně a odevzdaně. A to ještě nejsme na samotném konci. Dá se předpokládat, že vážná hudba bude zažívat krušné chvíle ještě měsíce a roky.

Skončil od druhé světové války nejpodivnější rok v životě lidstva, rok navždy spjatý s covidem 19. Mé myšlenky směřují ke klasické hudbě, protože je už více než padesát let mým duševním světem i sociální bublinou.

Se skladatelem, muzikologem a dobrým člověkem Zdeňkem Šestákem, který 10. prosince 2020 oslaví své pětadevadesátiny, se znám od 80. let minulého století, kdy jsem po předchozím působení v Plzni nastoupil do tehdejšího Československého rozhlasu jako hudební dramaturg. Pro hudbu zapálený, pracovitý, mimořádně vzdělaný a skromný autor mi byl velkým vzorem, oporou a pomocí při mém seznamování se s pražským hudebním životem. Téměř denně jsme se večer setkávali na koncertech zejména české soudobé hudby s jejími tvůrci a interprety.

Nedávno přišel starší syn ze školy s očima navrch hlavy: „Blanka nám pouštěla zvuky planet!“ Blanka je synova družinářka. – „Vážně?“ povídám. „A jak zněl Saturn?“ – „To už si nepamatuju.“ – Doma pak naladíme „planetární muziku“ na YouTube. Planety mluví, zpívají, vyprávějí příběhy. Merkur: radiové šumy a svistot větrů. Venuše: ozvěny jako z nějaké roury v koupelně. Země: jedna velká dálnice se zneklidňujícím ševelem vespod. Mars: zas ty svištící větry. Jupiter: kovové dunění. Saturn: hororové vyladěné píšťaly varhan. Uran: vzdálený let ptáků nad oceánem. Neptun: propukající sněhová vánice. Pluto (i když toho nebožáka hvězdáři z planetární řady vyškrtli, protože prý nemá ty správné parametry): moře a trubky. A Slunce: třepotání křídel plus nějaká dotěrná vibrace jako bonus.