Když se řekne slovo „hudba“, zdá se na první pohled, že se každému vybaví zcela konkrétní představa nebo význam. Při bližším zamyšlení je ale jasné, že se představy každého člověka velmi liší. Položme si tedy otázku: Co to vlastně hudba je? Je to soubor tónů, které mají nějakou estetickou hodnotu? Je to umělecká disciplína spojená s poslechem? Je to společenské setkání, při kterém můžeme objevovat jinou stránku kulturních zvyklostí? Je to disciplína, která je určena jen pro někoho? Může sehrát i v životě rodiny nebo tzv. nenadaných dětí nějakou roli?

Moje glosa loučení se starým rokem a přivítání nového nebude tradiční kritikou. Byl bych rád, kdyby to byla hlavně výzva k reakci.

Klavírista Lukáš Vondráček minulý týden v otevřeném dopise oznámil, že ruší svoje nadcházející pražské koncerty. Jedním z důvodů je podle něj „dlouhodobě alarmující úrovni české (pražské) hudební žurnalistiky".

„Kohout se stal jednou z hlavních postav popisovaného kvartetního rozkvětu, a to hlavně svým prosazováním kolegiální etiky, striktně vylučující jiné než umělecké soutěžení –některé pražské soubory (nebylo jich mnoho) usilovaly využít skutečnosti, že mají blíž ke žlabu Pragokoncertu, který jediný měl tehdy možnost vyslat český soubor za hranice, a uchylovaly se dokonce u jednotlivých pořadatelů k pomluvám, týkajícím se úrovně mimopražských kolegů. Ke špinavým praktikám pracovníků Pragokoncertu samého patřilo například odvolat ohlášené a propagačně už připravené účinkování brněnského souboru na významném zahraničním festivalu s tím, že přijal výhodnější nabídku ve Skandinávii, a poslat místo něho protežovaný soubor pražský. Tonda Kohout měl o těchto činnostech přehled a během častého hostování Smetanova kvarteta v Brně o tom moravské kolegy informoval. A nejen to: když kvůli časové kolizi muselo jeho kvarteto jeden z obou svých zájezdů (vznikla omylem zprostředkovatelů) odříci, doporučil zahraničnímu pořadateli tehdy mladé Janáčkovo kvarteto (o nějakém Brnu tam do té doby nikdo neslyšel) a to tam slavilo nečekaný triumf, který se stal počátkem jeho rozsáhlé zahraniční činnosti.“ (Jiří Beneš: Antonín Kohout - Víc než kvartetní violoncellista, Harmonie 12/2019)

„Jaká zvláštní síla, zase začínám žít,“ zpívala umírající Violetta a nám se chtělo plakat. Smíchy. Oděsa sice nepatří mezi klíčová místa na mapě operního světa, ale vyrazit si do tamního Národního akademického divadla opery a baletu bylo při krátké návštěvě ukrajinského letoviska kulturní povinností. Její naplnění přineslo zážitek, odrážející kosmopolitnost černomořského přístavu i rozporuplnost ukrajinské – a tedy postsovětské – reality. Když do Oděsy vyrazíte vlakem, předznamenáním je už nádražní hala v příhraničním Čopu: nad hlavou vám visí velkolepý hvězdicový podhled s více než dvěma stovkami zářivek, z nichž nesvítí jediná.

Ve věku 76 let zemřel v Petrohradě lotyšský dirigent Mariss Jansons. Jeden z nejvýznamnějších světových dirigentů podlehl problémům se srdcem.

Před dvěma lety se zdálo, že soutěž Mladí pianisté hrají na klavír Steinway & Sons, zaměřená na malé klavíristy do jedenácti let, zajde na úbytě. V loňském roce však zásluhou nové ředitelky Hany Dvořákové tato soutěž úspěšně „restartovala“ a přilákala na padesát zájemců. Zatímco předchozí ročníky byly určené výhradně žákům z pražských hudebních škol, vloni se okruh soutěžících poprvé rozšířil na Středočeský kraj a v příštím roce se steinwayovská soutěž otevře adeptům z celé České republiky.

Před pár lety jsem do Karlových Varů poprvé jela na závěr Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka a od té doby jsem si udělala čas na finále kategorie Junior a Opera a na závěrečný koncert každý rok. Letos jsem sledovala také úvodní kategorii zvanou Operní naděje, jíž se mohou zúčastnit pěvci od šestnácti do dvaceti let. Můj pohled na soutěžící může být pouze povrchní už proto, že je okleštěn mou krátkou posluchačskou přítomností. Považuji  však  karlovarskou soutěž za natolik ojedinělou možnost nahlédnout do rejstříku našich i zahraničních mladých pěvců, že neodolávám a pokusím se postihnout své dojmy ze svého krátkodobého pobytu.

Aerofilms pokračují v přímých přenosech z Metropolitní opery do kin. Tentokrát jsme viděli inscenaci Pucciniho opery Madame Butterfly, kterou vytvořil se svými spolupracovníky na podzim roku 2005 pro English National Opera v Londýně jako svůj operní debut anglický filmový režisér Anthony Minghella. V následujícím roce získala inscenace Olivierovu cenu za nejlepší novou operní inscenaci (Best New Opera Production).