Již v červenci 2021 jsem nadhodila ve svém článku v Harmonii („Mnoho povyku pro nic?“) otázku, kdo nahradí Sira Antonia Pappana jako šéfdirigenta světoznámého tělesa, jehož plné jméno zní Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. Jak známo, Pappano – nastupující šéfdirigent orchestru London Symphony – odstoupil v březnu téhož roku ze své funkce hudebního ředitele tohoto římského orchestru, do níž nastoupil v roce 2005. 

Světově uznávaný dirigent Jakub Hrůša se od září 2025 stane novým hudebním ředitelem Královské opery v Covent Garden. Do té doby bude zastávat pozici designovaného hudebního ředitele. Na uvedeném prestižním postu v jednom ze světově nejvýznamnějších operních domů vystřídá Antonia Pappana, který od sezony 2024/2025 přijal u Londýnského symfonického orchestru místo šéfdirigenta po Simonu Rattleovi, jenž odchází k Symfonickému orchestru Bavorského rozhlasu. Podepsáním smlouvy s Královskou operou v Londýně a po nedávných opakovaných vystoupeních s Berlínskými a Vídeňskými filharmoniky i vysoce oceňovaném debutu na Salcburském festivalu se nejlepší český dirigent současnosti Jakub Hrůša dostává na absolutní světovou špičku ve svém oboru.

Doba covidová a válečná jako by byla pohromou pro printová média úzce napojená na klasickou hudbu. V roce 2021 zbankrotovaly renomované Hudební rozhledy, v červnu 2022 skončil neméně respektovaný Týdeník Rozhlas. Jestliže HRo neunesly ekonomické důsledky pandemie, TR, ač měl za sebou Radioservis a mohutný kolos Českého rozhlasu, stal se přítěží, apendixem, který zřizovatel odřízl a operaci zdařile zdůvodnil.

Desítky let poslouchám od vážených hudebníků a vážených novinářů fráze o české houslové, smyčcové, dechové, klavírní škole, dokonce někteří vážně hovoří o české dirigentské škole. Nikdo mi ale ještě nevysvětlil, čím přesně je, čím se vyznačuje, jaké jsou její atributy. Jistě – zmiňuje se ona až mýtická česká zpěvnost, ale neřekl bych, že by například Gautier Capuçon hrál méně zpěvně nežli Jiří Bárta či Tomáš Jamník. Jistě by se dal na konkrétních příkladech analyzovat odlišný cit pro interpretační specifika například hudby Dvořáka nebo Martinů, konstatovat, že národní zvuk České filharmonie je v určitých vrstvách jiný než mezinárodní Berlínské filharmonie. (Dlužno dodat, že u orchestrů je to relativní, protože hlavním hybatelem všeho je dirigent.)

Interpret, který má odmítavý postoj k hudební tvorbě své doby, je šašek, který se pouze snaží zalíbit se svému publiku.